♠ Zprávy ze záhrobí

Hypochondrie

13. března 2014 v 14:35 | Sandra
Žiju. Ano, žiju. Cítím své tělo, konkrétně páteř, až moc dobře, což jasně indikuje, že se pohybuji mezi živými a cítícími bytostmi.

Opět mě postihl tradiční neduh kancelářských krys - blokace páteře. Před necelými dvěma měsíci jsem u fyzioterapeutky zjistila, že ten týden nemůžu jíst a mám nevolnosti kvůli zatuhlé páteři, a ta mi, dámy a pánové, ztuhla od neprotažených rukou. Sice mi to přišlo jako blbost, ale když mi málem urvala šlachy na ruce (alespoň tak jsem to pociťovala), zandala obratle jako puzzle na své místo a rozrýpala mi šíjové vazy tak, že jsem najednou dokázala protočit hlavu o necelých 360 stupňů kol dokola, potíže zmizely. Přišla jsem málem v slzách kvůli bolesti a vyčerpání, odcházela jsem se záchvatem smíchu z křoupání, které během rovnání vydala má páteř. A zdráva.

Bohužel jsem neprotahovala končetiny tak, jak bych bývala měla, a tak jsem u fyzioterapeutky skončila včera znovu. V práci se o mě dojemně staraly kolegyně (tu je prášek, co to držet v teple?, nemáš spíš virózu? apod.), paní doktorka si na mě udělala čas i po pracovní době a já nadšeně naklusala, co mi zablokované žebro dovolilo, do ordinace.
Příznačné duté a tupé křoupání se tentokrát příliš často neozvalo, zato šíje mě od mnutí bolí ještě teď, když se jí dotknu. Vše bylo napraveno a protaženo, z ordinace jsem odešla zcela v pořádku, ale... večer se bodavá bolest vrátila a neustoupila ani dnes.

Takže jsem uvažovala nad ibalgin gelem, ale protože už mám doma koupený důchodcovský spisovatelský svetr (podělím se někdy příště) a nevěděla jsem, kde v okolí Komerční banky, kam jsem měla zajet, je nějaká lékárna, rozhodla jsem se spojit příjemné s užitečným a po krátké seanci s bankovní poradkyní, od které jsem dostala tip na sekáč (neptejte se jak, jsem nákupní maniak a dostanu informace z každého :D), jsem proběhla k drogerii...
... kolem lahůdkářství.

Večery

11. ledna 2014 v 17:42 | Sandra
Zpráva skoro ze záhrobí... :)

Dnes nechci o ničem vyprávět. Děje se toho hodně, děje se to více či méně rychle; paralelně i sériově. Zase hodně čtu, zase hodně přemýšlím, napínám si mozek a skoro nespím. Jdu si dopít mléčný oolong a prozatím tu je pár fotek z dneška pro případ, že by si někdo už nepamatoval, jak vypadám.


Mainstream na hřbitůvku

2. října 2013 v 9:48 | Hrabě Sandie
Drazí čtenáři,

tak prý je v posledních dnech populární jakýsi Ask.fm. A protože jsem coby hrabě byl vždy velmi pokrokový, rozhodl jsem se ho založit i našemu poklidnému hřbitůvku (ale Sandie... totiž Sandra zatím nic neví, psst!). Najdete ho zde:

http://ask.fm/fallenyard

Na otázky světomíra, krásných vlasů i života obecně donutím odpovídat Sandie, tak ne, že nám někdo bude posílat čuňárny!

Přeji tajuplný pozdimní den,

Váš oblíbený Hrabě.

A jede se dál!

23. září 2013 v 18:45 | Sandra
Moji drazí čtenáři,

poslední dobou nejsem, dá se říci, vůči své mu poklidnému hřbitůvku úplně poctivá. Den plyne za dnem, týden za týdnem, a článek stále nikde. Ve hřbitovní cestičce mezi stromy staršími, než kam paměť sahá, je docela ticho. Mnoho z vás už ví, že příčinou nenadálého ticha po pěšině nejsou příčiny nijak závažné, nýbrž povinnosti zcela nevyhnutelné a z valné většiny milé. Přes týden pracuji, a po návratu domů mne čeká vlastní domácnost (která nejspíš obsahuje generátor bordelu, který musím systematicky likvidovat). Práce mne i po bezmála roce baví stejně, ne-li více. S každou nově získanou zkušeností se cítím jistější, a přestože se nepřestanu nikdy učit, směřuji cílevědomě za vyšší pozicí a doufám v odpovídající odpovědnosti a ohodnocení :)

Bohužel jedinou nevýhodou práce - lépe řečeno připojení z pracovního počítače, je nemožnost přihlásit se do administrace blogu a sepsat článek během obědových pauz. Když k tomu pak přičtu fat, že doma se k blogu téměř nedostanu, rozhodla jsem se zvolit jinou metodu: články budu psát v práci v jiném programu, a po příchodu domů je zveřejním. Tím se vyřeší palčivý problém, co s blogem (protože nad zrušením jsem neuvažovala nikdy, ani vteřinu) :)

Sečteme se již brzy u dalšího článku a tímto považuji blog opět za provozuschopný! Hurá! :D

Nová éra

26. dubna 2013 v 19:27 | Sandra
Zhoupněte se se mnou do nové éry - éry internetu v domácnosti :D Tímto se zavazuji, že přibudou minimálně dva články týdně, nikoli na úkor kvality :)


Všimli jste si něčeho nového? Ano! Zdravá barva vlasů :D

Doufám, že se máte fajn a těším se na vás u dalšího příspěvku!

Kde je jaro?

24. března 2013 v 17:15 | Sandra
Kde je jaro? Víte to někdo? Jestli ano, tak mu laskavě vyřiďte, že si dává s příchodem pěkně na čas a mě opozdilci vytáčej!


No vážně - zima už je na můj vkus moc dlouhá. Absence internetu v domácnosti a nemožnost napsat něco smysluplného v práci mi trochu ztěžuje blogování. Chvíli jsem na něj dokonce zanevřela úplně, ale... chystám se to změnit, tak snad mě připojení tentokrát nezradí :)

A co nového? Kvůli předchozímu silnému vlasopádu a touze po změně česance jsem donutila svou sestru okudlat mi přes dvacet centimetrů, yay :D Takže teď nemám pár utahaných cancourů po boky, ale poměrně husté vlasy pod prsa. Taktéž jsem se definitivně rozhodla opustit černou barvu. Nechystám se jít na blond a vyhýbám se definitivním rozhodnutím, ale určitě nechci jít na červeno ani na blond. Na vlasy plácám oleje, hennu, zelený čaj a... děj se vůle Boží :)

Můj muž si pořídil varhany a tak teď určitě působíme ještě ujetěji než když jsme se přistěhovali, minimálně podle pohřebních a jinak strašidelných tónů, které se od nás ozývají :D

V práci se mi naskytla celkem reálná možnost kariérního postupu, plus zítra začíná poslední týden, kdy mám splnit nějaké ty veselé "domácí úkoly", které budou za rok odměněny finančním bonusem :) Peníze nejsou všechno, ale zatím jsem si za ně pořídila docela dost fajnových věcí. Docela mě zahřeje, když nechám v obchodě finanční obnos a vím, že jsem si na to vydělala sama. Vždycky se pak zamýšlím nad tím, jakou a jestli vůbec mají hrdost ženské a holky, které sedí doma a cíleně se nechávají živit od partnera. Čekat na "kapesné" v produktivním věku za svý hezký oči? To jako opravdu?
Kromě "parazit" mě ještě napadá jedno slovíčko, ale to je docela ošklivé :)

Zatím se mějte krásně a budu se těšit u dalších článků :) Děkuji svým čtenářům za zachování přízně!

P.S.: Svorně přivolávejme jaro, ať už nám nemrznou zadky!!

Už skoro...

7. února 2013 v 23:37 | Sandra
Lidičkové drazí, má situace se, zdá se, konečně stabilizuje, což znamená možnost blogování, hurá :) Více během příštího týdne!

Volno, sladké volno

22. ledna 2013 v 16:49 | Sandra

... a o to sladší, oč kratší je. V práci mám poslední dobou masakr - školení a výlet do pivovaru (yay, docela jako školní výlet!), přednasranou kolegyni, která špatně zvládá stres, spoustu věcí k naučení a hlavně pitomce a trotly v UK a Belgii, se kterými je občas domluva těžší, než s ročním oslem (nebo stoletým dubovým pařezem, notně vykotlaným)...

Cosi jest pod perexem...

Přání nepřání

24. prosince 2012 v 20:51 | Sandra
Nemá cenu hořekovat nad tím, jak mocjsem v poslední době (asi tak čtvrt roku) neměla čas blogovat, protože ono už asi líp nebude :) V práci si mě nechali a tak budu mít času stále stejně (málo) a pokud se den neprodlouží ze čtyřiadvaceti na osmačtyřicet hodin, nehrozí žádná naděje na zlepšení. Zvažovala jsem různé varianty, ale nakonec jsem se rozhodla Poklidný Hřbitůvek zachovat - vždycky budu mít co říct nebo ukázat, a neexistuje lepší místo než má útulná kryptička, kde bych se mohla realizovat :))

Svátky by měly být šťastné a veselé, ale především poklidné. Bohužel, některé rodiny berou třeba Štědrý den jako velký závod o to, kdo koho víc seřve, kdo se víc urazí a komu se podaří stihnout co nejvíc věcí - takže to bychom u nás měli jednu vřeštící matku, mručícího otce, nasranou sestru, koupené cukroví a šest metrových kaktusů (s takřka metrovými trny) popadaných z parapetu. Jo, a žádné pohádky, protože komedie, kterou tu předvádí mí nejbližší, je skutečně k nezaplacení. Ještě, že máme dost punče.

Takže vám, moji milí čtenáři, přeji co nejlidnější prožití dnešního dne a příjemné strávení večera :) Ať se vám nevznítí stromeček, nezaskočí rybí kost a nedostanete salmonelu z majonézy v bramborovém salátu. Nebo alespoň něco v tom smyslu.

Tak šťastné a veselé! :D

Pracující

3. listopadu 2012 v 14:05 | Sandie

Ne nezemřela, mrtvá není...

Práce je supr, ale žere čas stejně jako zima světlo. Dny se krátí a já je trávím honbou za nákladními loděmi, vezoucími pívo, což je občas skoro detektivní práce.
Moje šéfová nosí tričko Expecto Patronum a kolegyně mi chválí oblečení a pečlivost při práci. Na Halloween měla naše vrátná kostým čarodějnice a travnaté plochy v té naší železo-sklo-betonové kancelářské vesničce byly poseté náhrobky a mihotavými světélky svíček.

Život je krásnej.

Lidi se nemění, spíš degenerují, protože jim jejich morální zkaženost začne připadat v pořádku.

Život je skoro celý o lidech.

A zítra ode mě blog dostane konečně plnohodnotný článek. Už se moc těším.
 
 

Reklama