♠ Vrba

Sviť, žárovko, sviť

13. února 2012 v 23:22 | Sandie

... řekl asi jednou ten nahoře, když se podíval, v jakých sra*kách to občas plavu, a tak se mi rozsvítilo.
Bohužel se ona náhlá doslovná osvěta projevila v mých víc jak dvaceti letech čímsi, co se nebezpečně podobá pravé pubertální depresi.

Pod perexem trocha depky pro ty odvážnější.

Analogie

27. prosince 2011 v 23:31 | Sandie
Chtěla jsem tak trochu vyjádřit svoje emoce a napsat nechutný výlev na téma "sere mě, když se někdo chová jako zosobněný hysterický záchvat a dětina a zatahuje mě do toho" ale neudělám to.

Bylo by to, koneckonců, dětinské a hysterické.

Napíšu vám něco o tom, proč se ted cítím podvedeně a v čem jsou kořeny tohoto pocitu.



Tohle nebude veselý článek.
Varování: Kostlivec ve skříni pod perexem.

Nejen vánoční pocity

20. prosince 2011 v 23:05 | Sandie
Poslední dobou jsem se tak trochu zamýšlela nad tím, kdo vlastně můj blog čte. Komentář mi tu zanechá jen pár jednotlivců (a bohové ví, že jsem vděčná za každý komentář), ale statistika na blogu mluví o úplně jiných číslech :)

Svět je malý a sem tam se mi stane, že na můj útulný a poklidný hřbitůvek narazí někdo, o kom se dozvím přes někoho irl...

Před dvěma lety na blog narazil jeden z mých internetově aktivních spolužáků, velký žvanil, a začal všem ve škole (nikoli ve třídě, ale ve škole) rozesílat odkazy. Jak ho znám, jednal tak zcela spontánně bez veškerých zlých úmyslů; pravda ovšem je, že mi uchystal dost horké chvilky, hlavně když mě zcela nečekaně neznámí lidé začali zdravit na chodbě a vyptávat se na věci, které jsem na blogu publikovala :D Přepadali mne dotazy i nečekaně kladnými a milými slovy chvály, pročež mě stálo značné úsilí udržet si tvář a nekoktat a nerudnout až na zadku.

Ač je to s podivem, sám žvanící spolužák se přede mnou nikdy o blogu neodvážil promluvit. Býval by to popřel, ale nevěřila bych mu, protože mi všichni bez vyjímky odpověděli, že jim odkaz poslal on :))

Rok poté můj blog našel můj bývalý češtinář a tehdy ještě pomocí zprávy pro autora mi poslal video ze křtu jeho knihy :D Když si na to při našem posledním setkání vzpomněl, chválil mi ušité výrobky a řekl, že se o nich zmínil svým studentům.

Nedávno mi sestra řekla, že prý ke mně občas zajde jedna z kamarádek kamarádky její kamarádky, takže jsem evidentně populární i v nižších ročnících gymnázia :))

Snad to nebude znít příliš namyšleně, ale... Mám z toho prostě radost. Mám radost, že můžu šířit trochu radosti, at už vtipným článkem, stripem, nebo třeba obrázky některé z věcí, kterou jsem ušila :) Mám radost, protože vést blog byl můj malý tajný sen, který se uskutečnil. Mám radost, že ta spousta času, kterou jsem blogu věnovala, nebyla vyplýtvaná nadarmo.

Lide, děkuji vám srdečně a doufám, že vás neklamu a nezklamu ani do budoucna :)

Za pár týdnů mi začíná zkouškové, takže se provoz opět lehce pozastaví. Budu se ale snažit ze všech sil, aby přibývaly pěkné články :)

Chci vám všem popřát krásné prožití vánočních prázdnin a poklidné svátky :) Přeju vám, aby pro vás byly vánoce tak příjemné, jak jen mohou, a abyste se vyhnuli honičce za dárky a potravinami, za vytvářením umělé atmosféry a abyste se nesnažili jednou v roce tvářit mile na někoho, koho nesnášíte, pouze protože "jsou ty svátky klidu a míru".

Víte... klidu a míru dojdete jen pokud budete žít v souladu sami se sebou a nebudete se přetvařovat. Mít se rádi a myslet na sebe by lidé měli samo od sebe. Každý, každičký den.

Článek sršící nenávistí

8. srpna 2011 v 0:11 | Sandie
VAROVÁNÍ: Jedná se o silně negativní, nenávistný a útočný článek plný vulgarismů (ač poctivě ohvězdičkovaných). Nadávám hodně a všem, protože mě rozčiluje upadající morálka, absence slušného chování a nezdravé sebevědomí lidí, které v poslední době potkávám.

Komentáře ke článku měly být uzavřeny, protože k němu není co dodat, ale po zdravé úvaze volím kompromis mezi cenzurou a volným programem.

Pokud mi chce nějaké individuum nadávat, protože se ve článku poznalo, rovnou vzkazuji, ať si trhne nohou a neotravuje. Už mu nikdo nepomůže.

V domě s psychopatem

2. července 2011 v 23:07 | Sandie
Snůška vteklých vět bez ladu a skladu (o smyslupnosti však nepochybujte) pod perexem.

P.S.: Jo, a pardon, že tam zas není obrázek.

Kdo se nelíčí...

29. června 2011 v 12:28 | Sandie
... jakoby nežil. Anebo neměl obličej, alespoň podle několika (ale je celkem možné, že jde o jednu a tutéž osobu; jsem stále optimista) neznámých individuí, která chrlí další a další Tajemství a výkřiky na téma: "slečně by nezaškodila trocha líčidel" :E

Už mi to strašně leze na nervy. Nejdřív jsem byla ochotná to přejít bez komentáře, potom přišlo obracení očí v sloup a když jsem ta známá slova o líčení zahlédla znovu, už jsem z toho v přeneseném slova smyslu chytla tik.

Ženám je odjakživa vlastní potřeba krášlit se, na tom ostatně není nic špatného. Je dobře, když žena vypadá upraveně - jednak pro okolí a jednak pro její vlastní dobrý pocit. Někteří (často rodiče) sice tvrdí, že sem tam nějaký pupínek nevadí, ale když se člověku udělá v nejméně vhodnou dobu na strategickém místě červený hnus, pak jeho nositel prostě cítí potřebu zamaskovat jeho existenci, a to jak žena, tak muž. Bez nedokonalostí pleti si člověk připadá příjemněji a komfortněji.

To ale mluvím o maskování nepříjemných nedokonalostí. Líčení nabízí širokou škálu možností - mezi jinými i nakreslit na své tváři obličej úplně jiného člověka. Je snad tohle to, o co anonymnímu líčeníchtivému jedinci jde?

Slečny na LKD, kterým byla tato tajemství směřována, mi nikdy nepřišly špatně nalíčené. Nikde fleky od make-upu, rozmatlaná řasenka, nehodící se rtěnka nebo stíny ala žabí královna. Byly nalíčené decentně nebo líčení nepotřebovaly vůbec! Pro běžný den či do zamestnání se hodí nenápadné líčení - tělové barvy, možná trocha třpytu a řasenka. Jenže ono ani jedno z toho nebude na celooutfitové fotce vidět! Možná tak na nějaké detailní...

Včera jsem shodou okolností četla pár článků o zázračném korejském BB krému, který obstarává skrytí nedokonalostí pleti. Takový podkladový krém, make-up, korektor a pudr v jednom. Je velmi populární, protože se pak člověk nemusí líčit dalšími kvanty přípravků... a jsme zase u toho; v jednoduchosti je krása. Netřeba to přehánět.

Vždycky jsem si povzdechla, když jsem viděla slečnu, která měla sama o sobě perfektní pleť a nelíčila se vůbec. Já sama mám příšerné kruhy pod očima i když se vyspinkám do růžova a moje brada mi vymýšlí stále nová překvapení. Proto se snažím tyto nedokonalosti zakrýt.

Ráda se líčím, vymýšlím si blbinky s linkami a stíny... ale z vlastní zkušenosti vím, že líčení dobře patrné na fotce prostě není na denní nošení. Večer ano, na běhání po škole/ úřadech/ do práce prostě nikoli. S líčením výrazným ve dne na fotce vypadá člověk "normálně". A to by si taky mohl autor uvědomit.

Stojím na počátku velmi horkého odpoledne, které líčení dává jasnou stopku. Ha!

Melancholia nocturna

21. června 2011 v 0:29 | Sandie
Nějak nemůžu usnout. Poslední dobou není skoro nic tak, jak má být. Většinou jsem se snažila takovýmhle výlevům do éteru zabránit, ale... je mi ze všeho nějak smutno. Věci se dějí bez toho, abych jim mohla zabránit a dokonce se ani nezajímají, jestli je chci ovlivnit. Kašlou na mou snahu s čímkoli pohnout a jednoduše se dějí.

Naprosto nepodstatné žvásty pod perexem.
Upozornění: Neberte je vážně. Až je budete číst, bude mi docela určitě už úplně jinak.

Shakespeare by brečel

3. února 2011 v 10:00 | Sandie
swc
Poslední dobou se cítím být obklopena básněmi. Jsou zkrátka všude! A nejen básně, ale i říkanky, básničky a dokonce i haiku! :) K tomu se ale dostanu. Už dlouho jsem se pořádně nerozepsala, a tedy...

Dnes jsem se rozhodla shrnout, co si o básních a poezii vlastně myslím a co znamená pro mne samotnou.

Zoufalství, naději i drsná slova naleznete pod perexem

Hryž a hryzej

19. července 2010 v 0:14 | Sandie
Poslední dobou se dějí divné věci. Divné... přinejmenším abnormální. O co se jedná? Lidé se začínají omlouvat.
Omlouvají se, kají a vysvětlují, proč se v dané situaci zachovali jako vepři. Chtějí být znovu přáteli. Je jich čím dál tím víc. Nejde jen o mne a o ty, s nimiž jsem se kdy nepohodla, nýbrž i o lidi mně nejbližší. A nám poskočí srdce a odpustíme.
Víte, já si jednu dobu dost často říkala, že některé věci prostě nedokážu odpustit. Někteří lidé se ke mně sem tam prostě nechovali fér (krutý eufemismus). Ale chovala jsem se fér já? Nemusela jsem ublížit jim, ale někomu jinému třeba nevědomky ano. A tahle idea ve mně zakořenila, až jsem přijala rozhodnutí, se kterým se mi žije mnohem, mnohem lépe než v době, kdy jsem za každým viděla padoucha, cítila se skvěle cynická, arogantní a pomstychtivá (to v patnácti asi hodně lidí).
Teď jsem cynická, pomstychtivá a stále skvěle všehoschopná, s tím rozdílem, že jsem spoustu věcí odpustila. Vřele doporučuji něco podobného zkusit, jelikož následný pocit je opravdu příjemně oblehčující. Tohle je něco, co člověka skutečně změní a učiní ho životaschopnějším. Vím, o čem mluvím.
A propos, asi si teď říkáte, že jsem trapně buddhistická a měla bych si zajít s lámou na šálek čaje s jačím máslem, já to nikomu neberu :) Ale odpustit neznamená zapomenout. Myslete na to. Zlopamětných lidí behá po světě mnohohlavé stádo.
Toliko krátké zamyšlení. Čistě subjektivní, protože rozebírat téma odpuštění, umění omluvit se a odpustit, to by znamenalo popsat víc stran, než by byla většina ochotna přečíst ;)

Asi dědičnost

31. května 2010 v 0:12 | Sandie
Jsem poslední dobou podezřele sentimentální, snivá, nyvá. Utíkám si do světa, který jsem si před třinácti lety stvořila, samozřejmě jen v rovině emocí a fantaskních představ, které byly, jsou a navždy zůstanou mými.

Můj svět zná jen málo lidí, a ještě méně - snad jen jeden jediný, protože ti ostatní stáli spíš o mou fyzickou schránku a realitu, než o to, co jsem po léta splétala a vytvářela - zná pravou podstatu a to, co se v něm skrývá. Humorné, veselé příběhy šťastných lidí, které jsem ve chvílích vlastního sobeckého štěstí a naděje trápila a připravovala o životy, abych jim je opět za nejpodivuhodnějších okolností navracela, bavila se s nimi a smála v době, kdy mi z toho, co se dělo mému civilnímu já, dvakrát do smíchu nebylo. Znovu a znovu jsem s nimi prožívala dramatické úseky jejich životů, jejich radosti i strasti. Mí lidičkové, mí démoni. Moje děti.

Démoni v lidské podobě? Našli by se taky. llzard a Jan by mohli vyprávět... Ale oni pomlčí.

Dneska se cítím prazvláštně. Mé pocity a emoce se přelévají jako barevné podzimní listí. Interiér mé duše tvoří atmosféra, slitá z symfonických skladeb Apocalyptiky, skvělého českého filmu Záhada hlavolamu a morbidně sentimentálních a makabrózně milých obrázků Victorie Francés.

Budu znovu žít, až nastane podzim. Popravdě řečeno, těším se na něj celý rok. Ne, že bych se neměla na co těšit teď - mám před sebou několikery přijímačky na VŠ, a pokud vše půjde dobře, tak i dovolenou s kamarádem. A poslední prázdniny dětství.
 
 

Reklama