♠ Vrba

Kruhy

7. září 2015 v 8:15 | Sandra
Dobrý den,

jmenuju se Sandra a už jsem rok nenapsala článek. Je mi dvacet tři let a za uplunulé dva roky jsem se stala člověkem, na kterého nejsem a nemůžu být hrdá. Posledních pár měsíců mi život přináší samé rány a já si říkám, jestli je to osud nebo karma, zatímco proskakuju těmi hořícími kruhy. Co jsem udělala a je to vůbec fér?

A tak skáču dál a už jsem napůl spálená, ale ještě to není u konce. Možná jsem spálená ze dvou třetin, protože bolest už vnímám jen okrajově. Šedivé kusy popele odpadly a zůstalo jen ohořelé, doutnající maso, které je součástí živého trpícího člověka. Brzo to bude u konce, moc tomu věřím.

Chci, aby tento blog byl stejně jako na svém počátku mementem mé cesty ke štěstí, mým útočištěm, mým útulným koutkem. Přeju si opět dokázat, že když se člověk něco usilovně přeje a zbaví se utkvělých představ, štěstí se mu vydá naproti.

Já nevím, jestli je to fér nebo nefér a upřímně si myslím, že na tom nesejde. Život se děje a my občas musíme nějakým tím kruhem proskočit, ať už je to fér nebo ne. Protože když jím neproskočíme, nenecháme ty neužitečné kousky nás samotných spálené na popel za námi, naopak si je vezmeme s sebou jako zbytečnou přítěž.

Projít ohnivým kruhem strašně, strašně bolí, ale můžeme si být jistí, že na konci vyjdeme čistší a silnější. A každá bolest jednou skončí.

A do práce? Tam taky budeš chodit pozdě?

5. února 2014 v 22:52 | Sandra
Tuhle větu musel slyšet každý z nás. Kdo se někdy neopozdil na hodinu nebo přednášku? Ty chvíle hrůzy, kdy se pozornost celé třídy soustředí jen na vás a vy se přesto snažíte o nemožné - dojít ke svému místu co nejnenápadněji - být vzduch, být neviditelný. Ve skutečnosti ale pod palbou káravých pohledů působíte asi tak ladně jako hroch v baletním sukýnce a našlapujete s elegancí vlastní opilcům, plížícím se v ranních hodinách do ložnice ve snaze neprobudit manželku, přestože má jít o eleganci kočkovité šelmy.

Z vlastní zkušenosti vím, že počet pozdních příchodů žáka byl nepřímo úměrný vzdálenosti jeho domu od místa, kde se nacházelo vzdělávací zařízení.

Nesamostatnost jiných mne točí

3. června 2013 v 15:05 | Sandra
Dámy a pánové,

to jsem se zas jednou nasrala. Pokusím se text psát klidně, ale bublá a vře to ve mně (a není to tím, že mám střevní chřipku) tak, že bych všem těm debilním frndám dala pětadvacet na holou a přidala jednu na pamětnou. Jenže to by mi bohužel nestačila pleskací kapacita a byla by potřeba povolat jejich rodiče - kteří jim pořádný výprask neuštědřili v době, kdy to ještě mělo smysl. Nebo se jim nevěnovali, když to ještě mělo smysl. V tom případě by měli dostat pár facek oni.

Kdo nemá náladu na agresivní chrchle, nechť se vrátí, až tu náladu na ně sežene.

Ne návnadu, ale náladu. Pak může kliknout na perex.

Feel alive today

6. prosince 2012 v 23:29 | Sandra
V životě každého občas nadejdou chvíle, kdy mu zpětně dojde, jak se věci mají a jak se věci měly. Někdy to trvá týden, jindy rok, někdy osm a někdy třeba i dvacet let.

Žila jsem dlouho ve vleku, ve věčném odsouvání a zamlouvání podstatných věcí. Žila jsem ve věčném sváru, kdo je hoden odpuštění a kdo je hodný zatracení či zapomenutí, a většinou jsem se rozhodla vždycky špatně. Pod svícnem je největší tma a zdání strašně často klame; vytváří dokonalou iluzi, která dokáže vyleštit hrubý povrch manipulace, lží a zastrašování do skleného lesku.

Nepřestává mě fascinovat, jak krutí mohou někteří lidé být. Čím hloupější člověk, tím víc je přesvědčený o své vlastní pravdě, dokonalosti a nepřekonatelnosti. Jenže mě už to vážně, ale opravdu vážně nebaví. Nejsem ničí loutka ani fackovací panák. Už ne. Já jsem já, a vždycky jsem já byla. Neměla jsem dost sebevědomí, abych poslala do hajzlu pár jedovatých jazyků, a když už mi něco došlo, neměla jsem koule na to vyložit karty na stůl. Všechny, bez rozdílu.

Já nepotřebuju triumfovat. Potřebuju svobodu a férovost. Jenže ještě moc lidí nepochopilo, jak tohle doopravdy myslím.

Puberta, období vzdoru, zmanipulovatelná povaha, povrchnost - to všechno už jsem slyšela; to všechno podle některých lidí má za následek, že už se z nich neposadím na zadek a nebudu panáčkovat, protože mi na nich záleží a mám je ráda. Věřím jim...

Věřila jsem. Ztotožňovala jsem se. Vzhlížela jsem. Plavala jsem v marastu, nenávisti, zoufalství a patosu, vířila jsem v tom jako plankton a kopala kolem sebe. Ale pak jsem našla zdravé vzdory, jasné a čerstvé a nesmrtelné. Čas se zastavil, abych směla údivem vypustit z úst pár bublin a najít dost síly připlavat k němu, dotknout se ho a konečně otevřít oči.

Jo, bylo to prozření. I když to zní debilně. Ale jak jinak to nezvat, když jen s otevřenýma očima si uvědomíte spoustu věcí...

Není fér vnucovat zlé názory na lidi jiné rasy, národnosti nebo sexuální orientace.
Není fér ozvat se jen ve chvíli, kdy se jedná o váš vlastní prospěch.
Není fér vyčítat nesamostatnost, když ho k ní cíleně vedete.
Není fér chtít peníze někoho cizího.
Není fér závidět někomu partnera.
Není fér závidět nezávislost.
Není fér vyčítat dar.
Není fér závidět.

Trvá to dlouho, trvá to měsíce a roky.
Jenže teprve v posledním roce mám pocit, že opravdu dýchám. Budu dýchat ještě víc zhluboka, věřte mi.
A nemlčte. Prosím vás.

Nic než pravda

6. listopadu 2012 v 17:28 | Sandra
Slíbit článek a pak si na něj neudělat čas je asi už takový můj zlozvyk... Takže tímto vyrovnávám :) Aspoň trochu. Sice jsem tohle plánovala jako video, ale mám novou práci, bezva práci, kde ráda zůstanu dlouho do noci nad administrací... Znáte to :)

Dnes bych vám chtěla říct něco o tom, čím jsem si za předchozí půlrok prošla a proč si nikdy nenechat srát na hlavu.

Nemám strach, že by si to někdo dohledal. Proti zlu se musí bojovat všemi prostředky a já prostě umím jenom psát.

Peníze nejsou všechno, říká se, ale určitě se se mnou nebudete přít, když řeknu, že si za toho za ně můžete mnoho pořídit. Mimo jiné třeba bydlení, jídlo, internetové připojení nebo třeba MHD kupon. S jednou tužkou na oči vystačíte dlouho, ale třeba zubní pasta jednou dojde. Dojde vám toaletní papír, dojde vám šampon, dojde vám kredit.

Rodiče vás v tom lepším případě podporují, v tom horším nechtějí nebo prostě už nemůžou. Jste plnoletí, máte spoustu času, náklady na život se zvyšují a atmosféra doma houstne. Nejvyšší čas najít si práci.

Jak už mnozí z vás zjistili, hledat si práci je martyrium. Rozešlete taková kvanta životopisů, že byste si s nimi mohli vytapetovat 2+kk, běháte po pohovorech, až vás běhy bolí, potíte se, stresujete, personalisti vám slibují hory doly, určitě se vám ozveme. Ale jak už to tak bývá, jejich nashledanou je definitivní. Devadesát procent z nich se vám už nikdy neozve.

Nemá smysl čekat na telefonát, který se nikdy neuskuteční, a prostě hledat okamžitě dál.
Tohle období nadějí a depresí, doufání a zoufání, trvá věčně.

A jednoho dne se na dipleji telefonu zčistajasna objeví neznámé číslo a tehdy cizí hlas vám dá práci.

ZÁZRAK, řekl by jeden. NÁHODA. Já říkám: UVIDÍME.

Takhle totiž začala jedna z mých nejranějších a zároveň nejhorších pracovních zkušeností.
Hodně jsem přemýšlela o tom, zda je v pořádku otevřeně říci, co se dělo za zavřenými dveřmi firmy, kde jsem pracovala, ale tohle je něco, co musí být řečeno. Je za tím mnohem víc, než potřeba vypsat se z hrozné práce a pomstít se protivnému šéfovi. Tohle je varování, protože firma stále nabírá nové otroky.

Uvařte si čaj a pořádně ho oslaďte.
Čeká vás dlouhý pravdivý příběh.

Ku*vy celého světa, chcípněte.

25. září 2012 v 0:56 | Sandra
Já už zase něco řeším.

Není to žádná novinka, ale nenávidím kurvy. Ne prostitutky, které mají rády sex a mají zhotovený regulérní ceník, ale osoby s ženským pohlavím, které toto zmíněné pohlaví rády používají, kurví se pro radost, promiskuita je jejich denním chlebem a je pro ně zcela v pořádku dělat do zadaného chlapa, přičemž se tetelí v obláčku blaženého pocitu nadřazenosti *double facepalm*.


Prosím vás, nechoďte pod perex, pokud vám vadí velmi hrubý projev.
Já o tomhle jevu musím psát tak, jak to cítím. Musím používat slova, která to doopravdy vystihnou. Není zde místo pro eufemismy. Tohle je syrová pravda. I o mně.

Chcípy chcíp

20. září 2012 v 20:16 | Sandra

Po dnešní noci si připadám totálně kaput; caput capitis hadr. Člověk si říká: "Hurá, už mám tu přiblblou virózu za sebou, jenom si mi nějak špatně dejchá, ale to bude dobrý," a najednou přijde horečka, zimnice, blouznění a druhý den odvlečení rodiči k doktorovi, které by se dalo označit za násilné, kdybych bývala měla trochu síly se vzpěčovat.

V těch krátkých okamžicích, kdy se mi podařilo zamhouřit oči, jsem kolem čtvrté ráno pořádala odbojové akce, házela "cukrátka" na hromady uhlí projíždějících sovětských vlaků, skákala do škarp u cesty a schovávala se před gestapem. Byly to jenom útržky, krátké vize, ale nemizely mi před očima ani když jsem ztrápeně civěla do tmavého obrysu lustru nad hlavou. Převalila jsem se na bok, ale tam jsem zas viděla zostřené výslechy v bezútěšných kulisách Pankrácké věznice. Teprve kolem sedmé jsem usnula a viděla něco příjemnějšího. Bohužel už nevím, co to bylo.

Doktorka byla naštěstí moc vlídná a rozumná. Sice mi předepsala atb, ale jen protože mám komplikovaný zánět nosohltanu a dutin. Navíc mi předepsala moc fajn nosní sprej, který konečně zatočil s mým chronickým ucpáním nosu, a legrační zelené prášečky na dutiny. A dala mi recept na zázvorový čaj na imunitu. Tady ho máte, milí potenciální marodi:

1l horké vody
1 pořádný kus zázvoru
5ks hřebíčku
1 celá skořice (pokud máte drcenou, dejte jí tam nálož)

Zázvor nastrouháme, vhodíme do kašičky hřebíček a skořici, zalijeme vodou a spaříme. Podáváme s lžičkou medu nebo bez ní, hlavu vám to utrhne stejně.

Buďte zdrávi. Jakože fakt :)

Vzdušné zámky hrůzy

21. července 2012 v 22:52 | Sandie
Tématem týdne je optimismus a já se můžu jen uchechtnout; jak komické. Zažila jsem nádherné dva týdny klidu a harmonie s mým drahým mužem, daleko a pryč od čehokoli, co mě stresovalo. po návratu do rodného města na mě ale dopadlo vše, před čím jsem zmizela, a to s daleko větší intenzitou, než jsem byla schopná po klidném stresuprostém oddechu snést.

Optimismus, optimismus... Kde ho mám sakra brát? Lidi vytváří zástupné problémy, vydírají, omezují, kontrolují a diktují a odmítají přiznat chybu. Jak ale vyřešit problémy, které neexistují? Nehodlám se před nikým ospravedlňovat, nehodlám podávat doklady o svém životě, které si na mě někdo vynutí z titulu zákonného zástupce a biologického rodiče. Nejsem ničí poddaný, nežiju v devatenáctém století. Chci být pánem svého života a žít, žít podle sebe a ne podle předpisu, který sestavím spolu s diktátorem.

Chci být dobrý a stále lepší člověk, chci mít smysluplnou práci a spokojenou rodinu. Chci být dobrý člověk, ne poslušný otrok.

Jak to, že jsem nikdy neviděla, co se děje? Dvacet let mlčení.

Dalas mi život, tak mě ho nech žít. Mami.

Švarc ve sklepě

16. května 2012 v 20:59 | Sandie
Dneska vám povím pro změnu zas něco pěkně šťavnatého. Jedná se celkem dlouhotrvající problém a zveřejněním docela riskuju, ale už si to nechci nechávat pro sebe.

Cítím se frustrovaná jako cirkusový lev zavřený v kleci; jenom čekám na další vystoupení a nevím, jaké kousky po mně zase budou chtít. Možná podat pac, možná proskočit zapálenou obručí, a já můžu jenom pořvávat.

Cítím se jako Richmond z IT Crowdu, zavřený v kumbále, který už vlastně ani přesně neví, co má dělat.

Pod perexem.

Prosvětlení

3. dubna 2012 v 15:29 | Sandie
V posledních dnech se spousta věcí pohnula lepším směrem a nemohu než doufat, že jím budou pokračovat i nadále.

Konečně jsem si sehnala práci - měsíce hledání a nabírání zkušeností (mnohdy připomínající spíš nabíjení rypáku) se mnohokrát vyplatily. Žádný "podej-přines" jako bych byla v neblahé paměti Paul's.

Všechny vlasy kromě předních pramenů se úspěšně doplazily do pasu, takže mě příjemně šimrají na holých zádech a při chůzi mi prameny proskakuji pod pažemi, což je zvlášť dobře vidět ve stínu :)
Teď je jen udržovat, vypiplávat a nadšeně skandovat těm kratším, aby se již brzy radostně spojily s těmi delšími a kinklaly v harmonii s nimi.

Jsem moc zamilovaná. Moc, moc, moc. Mám toho nejskvělejšího muže na světě a jsem opravdu velmi šťastná :)

Ale jak to tak bývá, jakmile něco získáme, zároveň něco ztratíme. Nemusí se jednat o bolestnou ztrátu nebo dokonce ústupek našemu pohodlí. V mém případě jde dokonce o uvědomění, kterého jsem dosáhla už dávno, ale dokázala si ho otevřeně přiznat až nyní. Bohužel, člověku je vlastní držet se zažitých vzorců chování, které mu překážejí ve vlastním vývinu a posunu o příčku výš...

Jedna éra mého já skončila a přichází nová. V té si na sebe nevezmu širokou sukni plnou frajliček, kanýrků a mašliček. Už žádný sraz. Rozprodala jsem veškeré lolita věci, které jsem měla, a doplňky na sebe nenechají dlouho čekat.
Nechala jsem si jen sukni z Anna House, ale pssst ;)

Občas mám chuť přestat postovat svoje "úlovky" kompletně a dát prostor jen svým myšlenkám, aby se naplno rozběhly, nezatížené nikým a ničím. Mívám pocit, že moc lpím na hmotných statcích a trochu mě to brzdí v rozletu.
Poslední dobou dost přemýšlím a pořád víc si uvědomuju, kolik mi to dává. Posouvám se víc k sobě samotné a učím se věci, o kterých se mi kdysi ani nesnilo...

... třeba odpouštět.
 
 

Reklama