♣ Co život přinesl

Den, kdy nám všem hrabalo

17. října 2013 v 21:08 | Sandra
Víte, jak poznáte, že začínáte stárnout?
Začnete nakupovat jídlo v Marks & Spencer's a kosmetiku v Yves Rocher.

Ale o tom jsem nechtěla mluvit. Chtěla jsem mluvit o stravenkách a erekcích na slunci.

Pro jistotu pod perexem.

Toevoegen to má rád manuelně

17. května 2013 v 22:58 | Sandra
Mám za sebou naprosto ukrutný týden, kdy jsme v práci ve třech odváděly práci za pět lidí. Teď, v pátek se sklenicí kagoru a božskou čočkovou polévkou (a mísou řízků), se konečně cítím dost silná na to, abych vám o tom týdnu hrůzy povyprávěla :)


Vše začalo minulý pátek zcela nevinně: kolegyně, která si vzala týdenní dovolenou, nám předala pár složek s objednávkami, ke kterým byl potřeba vytvořit v prastarém dosovském programu Expodos balicí list, k tomu zažádat o pár certifikátů, další certifikáty vytvořit a potom počkat na nákladní list, zkontrolovat a poslat zákazníkovi. To všechno je moje práce, protože jsme členkou týmu na podpoře logistiky, který má na starosti "zbytek světa", tedy export nakládek piva z Velké Británie, Belgie a Německa do zemí od Arabských Emirátů přes Guadelupe až po Koreu.

Bohužel právě tato kolegyně má nejvíce zákazníků a nějak se u ní sešli právě ti nejproblematičtější. Dopravci také nejsou nejspolehlivější a když se sejde jedno s druhým, nekouká z toho pro nás nic jiného, než několik dní plných emailů na všechny strany a řešení neprocleného kontejneru, poplatků z prodlení a dalších veselých záležitostí...

Prokletí Regensburgu aneb Jak s námi začal hořet vlak

28. dubna 2013 v 15:01 | Sandra
To jsme si takhle s mým nejdražším usmysleli, že se zas jednou vypravíme do Regensburgu :) Dobré pivo, dobré jídlo, jaro a krásné počasí!

Nějaká vyšší mocnost, nebo co to k sakru bylo, se ale rozhodla, že nás prožene, ještě než jsme stačili vyjít z domu!
Ano, čtete správně: ani jsme neopustili dům, a už se mi povedlo zabouchnout si klíče. Ty moje zůstaly na věšáčku v předsíni ve svislé pozici a ty mužovy pro jistotu v zámku z druhé strany. Měli jsme s sebou peníze, telefony, doklady, ale klíče se rozhodly s námi do zahraničí nevyrazit.

Jak jsme se podruhé stali obětí prokletí Regensburgu najdete pod perexem.
Připoměňte si prokletí Regensburgu, díl první, v TOMTO článku.


Teror v Homeless Place

25. března 2013 v 15:00 | Sandra
Život mi nepřestal přinášet zajímavé životní zkušenosti ani v době přestávky v blogování - snad právě naopak.
Jak už asi tušíte, nebyla to zkušenost nikterak pozitivní a smát se jí budu moct zas až ve chvíli, kdy to celé bude za mnou. Zbývá otázka, kdy přesně to bude...

Před čtvrt rokem jsme si s mým nejdražším zařídili členství u pseudo-elitního fitness centra Holmes Place (určitě nejen mnou překřtěného na Homeless Place) v pobočce na Černém Mostě. Při srovnávání nabídek různých klubů a jejich poboček jsme s mužem konstatovali, že právě na ČM je nejvyváženější poměr mezi vzdáleností od místa našeho bydliště a vybaveností posilovny, navíc je k dispozici i celkem velký bazén, což se v létě dost hodí. Jednoho večera jsme tedy nakráčeli na pobočku a požádali paní na recepci o smlouvu.

Celý příběh teroru v Homeless Place naleznete pod perexem...

Ukradený Aspelund a jiné švédské pohádky

14. února 2013 v 12:52 | Sandra
Zdravím vás ze svého nového doupěte, moji drazí (po)zůstalí čtenáři :) Je to tak, podařilo se nám s mužem v rekordní době najít nové pěkné obydlí, které je pro dvě individua našeho typu ideální! Sbohem, Černý Moste, budeme na tebe vzpomínat.

Vlastně to šlo ráz na ráz - jeden den můj nejdražší našel inzerát, druhý den jsme naklusali na prohlídku a hned další pondělí jsme spolu s hromadou pytlů na mrtvoly a krabic a dalšího nelibého bordelu osaměli v bytu bez internetu a poživatin v lednici. Stav poživatin je momentálně opět někde u dolní hranice a na internet ještě taky budeme muset chvíli čekat, nicméně jsme dnes smontovali poslední kus nábytku a vyhodili poslední plastikovou schránu na anonymní ostatky, takže se snad dá konstatovat, že ode dneška už oficiálně BYDLÍME :)

No a více legrace samozřejmě pod perexem :)

Guláš hráběma nenabereš

26. listopadu 2012 v 16:05 | Sandie
Zdravím všechny své milé, řádně zanedbávané čtenáře :)

Dneska jsem zas zažila něco, co mi řádně zpestřilo ráno...

Všechno začalo tak, že jsem se moc nevyspala. Sice jsem se ráno necítila nijak ospalá a fasádu jsem si též omítla celkem slušně, nicméně jsem příliš dlouho vychutnávala horké kafe přitulená k topení, myšlenkami někde u křenové pomazánky, kterou jsem si plánovala vzít k obědu do práce, a tak jsem se probrala až ve chvíli, kdy mi do odchodu zbývalo zhruba deset minut.

Deset minut je dlouhá doba, na oblečení stačí bohatě, řeknete si asi, zvlášť když si do práce neberu žádné složité módní kreace. Jenže vzhledem k tomu, že můj muž ještě spal a já si nepřipravila oblečení na poličku, jsem byla nucena štrachat se ve skříni potmě se světýlkem z mobilu jako nějaký vykrádač chat. Chvíli jsem uvažovala, že si to všechno zjednoduším a rozsvítím, protože mi v té úžasné záplavě hadrů tak nějak pořád unikal obyčejný černý rolák.

"Tak si rozsvíť, miláčku," povzbuzoval mě můj rozespalý nejdražší. Jenomže já nejsem sadista - ještě chvíli jsem sveřepě ryla ve skříni a nakonec mi pod ruku padlo něco, co materiálem, hmotností i objemem naprosto odpovídalo roláku!

Honem jsem se upalovala převléknout do vedlejšího pokoje, abych už muže nerušila. Natáhla jsem si v pološeru na sebe punčocháče a sukni, užuž jsem rozkládala černý svrček, když vtom na mě z domnělého roláku vykouklo několik přezek a stylizovaný kříž!! Já si z tý pitomý skříně vytáhla dárk a ívl přezkatý top od Spiral! V práci sice dresscode nemáme, ale já jsem ještě pořád ve zkušební době a především soudná, a tak jsem popadla první černou věc, kterou jsem měla na dosah ruky. Tentokrát jsem měla díky bohu více štěstí, a tak jsem si přes hlavu nenarvala tátovy trenky, ale halenku, kterou jsem nedávno dala sestře.

Proboha, vypadám příšerně. Vůbec se to k sobě nehodí! Vypadám jako idiot. Ne, já jsem idiot! Nechala jsem si v pokoji svetr!

Potichu jsem se vkradla zpátky do ložnice, chňapla po hadru na místě, kam jsem včera neomylně položila svetr.

Vzápětí jsem málem proklela medovinu, pod jejímž vlivem jsem nejspíš svetr hodila někam úplně jinam. To, co jsem považovala za svetr, totiž byla sepraná stará mikina, kterou jsem měla připravenou ke vhození do charitního kontejneru na oblečení.

Chvíli jsem váhala, co s tím. Bohužel jsem byla v presu a neměla jsem moc času nazbyt. Nechala jsem tedy mikinu mikinou, koneckonců nositelná ještě je a hlavně mě zahřeje, teď je nejdůležitější nahodit kabát a neodejít na zastávku v pantoflích. To by se mi totiž k looku, jehož jsem i nyní nepříliš hrdou nositelkou, pěkně šiklo.

Boty jsem nějakým zázrakem nezapomněla, ale s kabátem byl prostě problém. Jeden mi přišel moc dlouhý, druhý moc krátký a ten další moc tenký. Lepší chvíli mrznout, než dovršit outfit zkázy jedním z těch přehnaných kabátů, řekla jsem si, a už ve výtahu si oblékla ten tenčí.

Byla to nejhorší volba, jakou jsem mohla udělat. DOPRDELE!!
Ten kabát byl vepředu pocintaný gulášem, a nebylo to ledajaký guláš, ale guláš v barvě nezdravé stolice, a ten exkrementálně vzhlížející flek se mi skvěl na spodním lemu tak, jako bych s ním s prominutím vytřela prdel!
Ten zatracenej flek nešel vůbec nijak zakrýt a já to zjistila až na zastávce!

Zoufale jsme se snažila ošmudlat o sebe dvě strany prokleté skvrny, jenže tím jsem na sebe jen přitáhla pozornost několika lelkujících čekatelů na autobus. Takže jsem nasadila pocker face a zatarasila nelibý výhled kabelkou. Tímto způsobem jsem cestovala celých 45 minut, než jsem dosáhla cílové stanice.

V metru jsem držela kabelku tak, aby přímo zakrývala flek, ale nekonec jsem musela trochu změnit strategii, neb mě ještě čekal desetiminutový pochod ulicí přímo k budově firmy, kde jsem zaměstnaná. Rozhodně jsem kabelku zavěsila přes rameno a děkovala prozíravým výrobcům za přídatný pás. Už jsem párkrát viděla lidi, co neměli tašku přes rameno po boku ani vzadu, ani vepředu. Přišli mi zvláštní. Pravý význam jejich počínání jsem odhalila až dnes...

No, a teď mi milý kabát schne na křesle, mikinu jsem si rozepnula schovala se za monitor, takže tím moje módní faux pas snad už skončilo :) Skončilo stejně jako moje pauza, takže mi prosím odpusťte překlepy, nemám už čas je opravit. Jdu zase pracovat a vy mějte na paměti:

Nikdy nejzte guláš hráběma, jinak skončíte jako já!

Hérečky Saša a Suši

28. srpna 2012 v 17:37 | Sandra
Bohužel z celé té taškařice nemám nižádnou fotodokumentaci, ale jelikož Poklidný hřbitůvek navštěvují pouze samé inteligentní a sofistikované bytosti, zvládnou si vše domyslet jako v mnoha předchozích případech :)

Pro všechny případy ale vysvětlení pro jedince, jimž bylo naděleno méně:

Takže bejbiny, nemáme fotešky ani z after-party, kde sme mrtě zapařily s Gábinou jako vopravdický bárbínky hned po natáčení! Jako smolíček, voe. Vystřídaly sme několik podniků, ale pamatuju si z nich jenom KFC a pak sem se probrala až ve Fruitissimu, kde do mě Gábi lila další koktejl (asaí + ananas).

Dobře, konec fórků :))
O tom, jak jsem byla na natáčení, se dozvíte pod perexem!

Potížisti

4. května 2012 v 12:55 | Sandie
Moji milí čtenáři,

už se mi po blogování hrozně moc stýskalo a věřím, že i vy oceníte znovuzprovoznění :)
Chci vám všem moc poděkovat za neustálou přízeň, i když vás po dobu delší než přípustnou vítal na Poklidném hřbitůvku Fallen Yard jenom můj rozmrzelý ksicht.



Původně jsem plánovala přijít s novým designem, články přednastavenými minimálně na týden dopředu, fanfárami, konfetami a tak všelijak podobně, ale znáte to - člověk míní, jeho tělo/ okolnosti/ každodenní porce lidské demence mění, takže vás dnes oblažím jenom úžasně záživnými historkami z návštěv koncertu Emilie Autumn v březnu, skupiny Root 23. dubna a koncertů JTR Sicker, Snovonne a Theatres des Vampires v rámci Gothic Rock Party z 28. dubna.

Jak začít? V rámci koncertů existuje vždy několik fází, které jsou každá po svém podstatná a každá po svém kritická. Shrnula bych to chronologicky zhruba takto:

1. Nalezení klubu
2. Čekání na koncert
3. Umístění před podiem
4. Nazvučení
5. Kripl vedle
6. Stádo

Čtení z koncertů pod perexem! :)

V pecích pekelných budiž sežehnuti

26. února 2012 v 20:00 | Sandie
Poněkud se zpožděním přináším článek o tom, co se vám mimo jiné může stát při honbě za slušnou, poctivou prací na částečný úvazek. Držte si klobouky a třeba klidně rovnou i skalp, protože to bude jízda rychlá a strmá, přímo k pecím pekelným!

Jsem studentkou vysoké školy a jelikož se mi značně příčí každý měsíc chodit škemrat o kapesné a následně z něj až do dalšího "výplatního termínu" živořit, rozhodla jsem se změnit svůj studentský život k lepšímu a najít si práci na částečný úvazek.

Bydlím v hlavním městě České republiky, tudíž jsem neviděla v sehnání nějaké nekvalifikované práce na pár měsíců (protože jsem prostě v tomhle realista) problém. I našla jsem si na jobs.cz zajímavý inzerát -
PRACOVNÍK FRANCOUZSKÉHO PEKAŘSTVÍ PAUL - PRODEJ - HDS Retail Czech Republic, a.s.

Let the horror begin...

Už migrují

24. ledna 2012 v 18:37 | Sandie
Dnešní den byl neplánovaně zábavný...

Koho zajímá, nechť kliká na perex :)
Obsahuje divoké důchodce, vyučující s bláznivým smyslem pro humor a síťované punčocháče.

 
 

Reklama