Září 2015

Královská lilie

29. září 2015 v 0:05 | Sandra |  ♠ Radosti mého života

Tak co, slušelo by mi? :D

Ba ne, nechystám se nechat potetovat. Jen si tak sedím v novém pokojíčku, svítím si svíčkami a přemýšlím, jak se mám ale bezva. Ještě se mi nechce spát, protože jsem (opět) vypila moc čaje, a tak si procházím nějaké fotky, na kterých jsem byla v posledních pár měsících zachycena.

Třeba tahle je z jedné z mých nejoblíbenějších akcí roku - Oslavy Ketmařiných osmnáctin! Po báječném pikniku jsme se přesunuli do hospůdky Kelt Mek, kde se pilo vše, co teklo - od piva před medovinu až po kohoutkovou vodou :D Bylo asi čtyřicet stupňů a my umírali horkem i v chladu knajpy. Po pár pivech v tom šíleném pařáku jsme si nechali pokrýt části kůže čupr fixokérkami od Janči. U mě to mohla být jen královská lilie, protože... královská lilie.

Protože Johanka z Arku, protože můj ztracený milovaný prsten, protože tenhle symbol je naprosto dokonalý.


Modroksicht

22. září 2015 v 22:50 | Sandra |  ♠ Čím se bavím
A jak jsem slíbila, tak činím! Pozitivní článek número uno:

Jednou z příležitostí, která se mi nedávno naskytla, byl LARP. A ne ledajaký, dokonce byl steampunkový! :) Tenhle styl jsem si v posledních letech skutečně oblíbila. Vždycky mě fascinoval fantastický svět Julese Vernea a steampunk je pro mě osobně něco jako jeho rozšíření, trochu okořeněné Dickensovými romány.


V rámci akce CONiáš, jejímž tématem byl tentokrát právě steampunk, se pořádal komorní LARP s názvem Cesta do Isoly. Autorkou je velmi talentovaná Skadi, první důstojnice vzducholodě Ztracená duše. LARP tohoto formátu jsem vlastně hrála poprvé, a taky jsem byla notně nervózní. Chvíli po zahájení ale nervozita zcela opadla - dílem díky perfektní atmosféře, dílem díky příjemným spoluhráčům a... možná taky díky (po)dílu rumu, který se na palubě vzducholodi servíroval :D

A bacha, je tu kámoš perex!

Boží baby

10. září 2015 v 23:03 | Sandra |  ♠ Čím se bavím
Život se děje.

A je jako košile. Občas si jednu ráno rozespale vyberete, natáhnete na sebe a necháte ji tak. Působí na ni tělesné teplo, přizpůsobíte si ji a povolíte pohyby tak, že vám sedí, i když vás drží trochu zkrátka... jenže pak zjistíte, že tu halenku jste si vlastně oblékli naruby a když ji teď obrátíte, tak je vám chvíli divně, abyste zanedlouho přišli na to, že vám sedí konečně tak, jak měla.

Občas se všechno převrátí naruby a o 180°, a než vám vaše košile konečně pořádně sedne, jsou tady přátelé.

Měla jsem pocit, že jsem ve snách, když jsem zjistila, kolik mám kolem sebe přátel. Dostala jsem více či méně emotivní slovní podporu, objetí a nabídku morální i finanční pomoci od lidí, od kterých bych to třeba vůbec nečekala. Ještě teď mám slzy v očích při vzpomínce na to, že mi lidé bez pokrevní spřízněnosti nabídli bez váhání místo na nocleh a rameno k vyplakání.

Když skončilo období vyplakání a objetí, přišlo období YOLO, kdy mí drazí přátelé a přítelkyně neváhali nasadit vlastní játra, aby mě z toho dostali. A já říkám: Díky vám jsem silná. Dali jste mi pocítit, že nejsem sama, že jsem milovaná, důležitá a prostě vaše.

Přátelé, já vám DĚKUJU! Doufám, že se vám někdy dokážu odměnit za to, co jste pro mě udělali. Děkuju za vaši lidskost, empatii a schovívavost. Z celého srdce vám všem děkuju a přeju vám, ať jste jenom a jenom šťastní!

Původně jsem chtěla doplnit text pár fotkami, které vznikly při poslední akci, ale nebylo by to fér vůči ostatním, kteří se třeba neradi fotí, nebo jsem je v tom okamžení nestihla zachytit.

Po několikaměsíční sérii nervově vyčerpávajících událostí jsem dopadla na dno. To má jednu výhodu - že pod ním nic není a můžete se od něj odrazit. Zapamatovala jsem si lekci, kterou mi život udělil, a vím, že už nikdy nic nebude jako dřív, protože to bude lepší.

"Jste silnější, než si myslíte. Musíte se rozhodovat nejen srdcem, ale i rozumem. Ale zas nejenom tím rozumem."

A svatosvatě slibuju, že odteď budu zase vtipná.

Kruhy

7. září 2015 v 8:15 | Sandra |  ♠ Vrba
Dobrý den,

jmenuju se Sandra a už jsem rok nenapsala článek. Je mi dvacet tři let a za uplunulé dva roky jsem se stala člověkem, na kterého nejsem a nemůžu být hrdá. Posledních pár měsíců mi život přináší samé rány a já si říkám, jestli je to osud nebo karma, zatímco proskakuju těmi hořícími kruhy. Co jsem udělala a je to vůbec fér?

A tak skáču dál a už jsem napůl spálená, ale ještě to není u konce. Možná jsem spálená ze dvou třetin, protože bolest už vnímám jen okrajově. Šedivé kusy popele odpadly a zůstalo jen ohořelé, doutnající maso, které je součástí živého trpícího člověka. Brzo to bude u konce, moc tomu věřím.

Chci, aby tento blog byl stejně jako na svém počátku mementem mé cesty ke štěstí, mým útočištěm, mým útulným koutkem. Přeju si opět dokázat, že když se člověk něco usilovně přeje a zbaví se utkvělých představ, štěstí se mu vydá naproti.

Já nevím, jestli je to fér nebo nefér a upřímně si myslím, že na tom nesejde. Život se děje a my občas musíme nějakým tím kruhem proskočit, ať už je to fér nebo ne. Protože když jím neproskočíme, nenecháme ty neužitečné kousky nás samotných spálené na popel za námi, naopak si je vezmeme s sebou jako zbytečnou přítěž.

Projít ohnivým kruhem strašně, strašně bolí, ale můžeme si být jistí, že na konci vyjdeme čistší a silnější. A každá bolest jednou skončí.