A do práce? Tam taky budeš chodit pozdě?

5. února 2014 v 22:52 | Sandra |  ♠ Vrba
Tuhle větu musel slyšet každý z nás. Kdo se někdy neopozdil na hodinu nebo přednášku? Ty chvíle hrůzy, kdy se pozornost celé třídy soustředí jen na vás a vy se přesto snažíte o nemožné - dojít ke svému místu co nejnenápadněji - být vzduch, být neviditelný. Ve skutečnosti ale pod palbou káravých pohledů působíte asi tak ladně jako hroch v baletním sukýnce a našlapujete s elegancí vlastní opilcům, plížícím se v ranních hodinách do ložnice ve snaze neprobudit manželku, přestože má jít o eleganci kočkovité šelmy.

Z vlastní zkušenosti vím, že počet pozdních příchodů žáka byl nepřímo úměrný vzdálenosti jeho domu od místa, kde se nacházelo vzdělávací zařízení.



A o tom to vlastně celé je: o vzdělání a vzdělávání. Rodiče, především maminka, mi celý nedospělý život vštěpovali, že pokud nebudu mít vysokoškolský titul, jsem naprosto nezaměstnatelná a k ničemu. Proto jsem už v šesté třídě šla na gymnázium a tam se vzdělávala a vzdělávala. Dostalo se mi velmi dobrého základu, o tom jsem nikdy nepochybovala. Naučila jsem se číst, psát, počítat, mluvit anglicky a španělsky; naučila jsem se vyrábět kvalitní taháky a stala jsem se naprostým mistrem v jejich umisťování na ta nejneuvěřitelnější místa, ze kterých se ještě pořád dal text přečíst. Naučila jsem se, že pokud chcete mít dobré známky, musíte investovat spoustu času, energie a duševního zdraví do toho, abyste pochopili, že k úspěšnému zdolání zkoušky či testu stačí jen vědět, co chce ten který učitel slyšet a jak na něj zapůsobit.

Že vlastně zas tak moc nejde o to, co máte v hlavě. Jen musíte znát určitý objem dat, zmapovat si trochu učitele a pak přihodit špetku herectví. Herectví je taková decentní, společensky uznávaná forma lži, a to je další věc, kterou jsem se na škole naučila. A s tím jsem odmaturovala. Našprtaná, nadopovaná adrenalinem tak, že jsem se klepala. Ne nervozitou; adrenalinem.

Na vysokou školu jsem se samozřejmě přihlásila, a protože jsem musela všem (hlavně mamince) dokázat, že nejsem k ničemu, přihlásila jsem se na medicínu. Dostala jsem se na medicínu. Na medicíně jsem studovala, zažila jedno z nějvětších dobrodružství svého života, které mě ovšem stálo spoustu nervů a zdraví, o penězích ani nemluvě. Spala jsem čtyři hodiny děnně jako prý spával Napoleon, a vybojovávala svá malá i velká vítězství. Byla jsem neustále očkována vizí, že ze mě ta paní doktorka bude, a že jsem lepší, nejlepší. Že mám naději udělat mamince radost a jako první z rodiny NĚCO dokázat.

Tlak se stupňoval, já kolabovala. Mám pocit, že jsem celý semestr jen tak vegetovala, stala se úložní jednotkou pro velký obsah informací. Vstávala jsme ve čtyři ráno, cestou vlakem se učila, chvíli spala, pak se zase učila, a převlečená do bílého pláště spěchala na pitevnu. Vzpomínky na mé tehdejší já jsou zahaleny oblaky smradu z formalínu a dalších nelibovonných substancí. Sama jsem tehdy byla naložená v jakémsi roztoku, mikroklimatu, které mi doma bylo vytvářeno. Plavala jsem v něm jako preparát ve sklenici a natolik si zvykla vidět svět skrz jinou hustotu prostředí, že jsem ani sama sebe neviděla takovou, jaká jsem byla; zmrzačená, potlačená a bolavá. A všechny ty rány a prohlubně mi vyplňovalo všudypřítomné MUSÍŠ.

A pak se stalo to, co se stát muselo a mělo. Neudělala jsem ani napotřetí zkoušku z biofyziky, což znamenalo veliké komplikace. Nevěřím na osud jako na něco, co je naprosto nezvratné. Věřím v to, že náš osud se postupně mění podle toho, jaká rozhodnutí učiníme. V jednu chvíli může sedět za oknem a dívat se jím na ulici, a vaším osudem bude starat se o zvířata v útulku. Druhý den se ale můžete rozhodnout vyrazit do města a skončíte jako slavný spisovatel. Naše budoucnost závisí jenom na nás a našich rozhodnutích, která učiníme na základě zkušeností se situacemi, v nichž se ocitneme. Stejně jako naše přítomnost se i budoucnost neustále mění a nikdy nás nepřestane překvapovat.

Tehdy, ve chvíli, kdy jsem si představila tu nálož povinností a předmětů, které jsem měla mít ve druhém ročníku - ba, co ve druhém ročníku, i ve druhém semestru - a co jsem ještě vůbec nestihla udělat... Zhroutila jsem se, maminka se zhroutila taky. Říkala, že medicína nikdy není lehká, ale musíš zabrat, abys mohla něco DOKÁZAT.

Jenže já už jsem v tu chvíli neměla na nic sílu. Připadala jsem si jako nejtupější bytost na světě, která snad ani nemůže výt člověk, protože jsem evidentně svou vytouženou medicínu nezvládala. Byla jsem blbá, nevzdělatelná a ubohá. Dcera, co není doktorka, je k ničemu.

A pak přišel člověk, který moje tvrzení o osudu tak trochu nahlodává pokaždé, když na něj v souvislosti s osudem pomyslím. Co jiného mohlo znamenat, že jsem ho před tolik lety potkala, než osud? Protože jinak by to byla, jak on sám říká, "ku*va velká náhoda".
Řekl mi, že nejsem ani blbá, ani nevzdělatelná, ani ubohá, a že moje maminka je magor a má na mě přehnané požadavky. Že mě zná a proto ví, že jsem inteligentní. A co dělá inteligentního člověka inteligentním?

"Opravdu inteligentní člověk je schopný přijmou fakt, že na něco nemá."

Tohle je něco, co nad čím by se měla spousta lidí zamyslet, a to jak studentů, tak rodičů.

Společnými silami jsme se to mamince snažili vysvětlit, ale je smutným faktem, že se s mým ukončením studia na LF smiřovala přes rok. Když jsem následně přešla na VŠE, nezapomněla se sem tam zeptat: "A jsi si jistá, že se nebudeš chtít třeba na tu medinu vrátit?" Mé kategorické NE ale nebylo to, co chtěla slyšet. A tak jsme se hádaly.

Při studiu ekonomky jsem měla najednou dost času na všechno. Zvládala jsem učivo i zkoušky, byla to chvílemi více či méně nuda, a nemusela jsem ani chodit na přednášky celý týden. Tehdy jsem se rozhodla, že si najdu brigádu, protože nám bylo s rodiči čím dál dusněji a těsněji. Období klidu nastalo ve chvíli, kdy si byla maminka jistá, že budu mít přinejmenším magistra.

Brigádu jsem si našla a začala mít docela dost peněz. Občas jsem radši, než na nudnou přednášku z podnikové ekonomiky dorazila na směnu. Peněženka tučněla a můj absenční list se začal hemžit hůlčičkami. A v jednu chvíli jsem dostala práci na plný úvazek a dospěla k rozhodnutí: je načase přestřihnout pupeční šňůru. S pupeční šňůrou šel do odpadu i index a já se stala zaměstnancem. Člověkem bez statutu studenta a bytostí bez vysokoškolského titulu.

Mám vám vykládat, jak se můj život od té doby změnil?
Rapidně.

Jsem paní své vlastní domácnosti, můžu si dovolit jezdit na dovolené, chodit do kina i ven s kamarádkami, kupovat si kosmetiku a oblečení dle libosti. Nemusím kupovat to nejlevnější jídlo a otáčet každou korunu. Mám možnosti kariérního růstu a přestože jsem se ani v zaměstnání nezbavila povinnosti dělat dlouhodobé úkoly a projekty, jsem motivovaná vysokou finanční odměnou.
Navíc jsem zbořila sama pro sebe i své rodiče jeden velký mýtůs: že bez VŠ si titul nenajdeš. Prdlajs. Bez titulu ano, bez praxe NE. Postupem času ubylo otázek, zda si vůbec nějakou školu - jakýkoli titul - dodělám. Rodiče se konečně smířili s tím, že je důležité spořádaně žít a mít dobrou práci. A ano, jako bonus být třeba i dobrý člověk. Nechápu, jak může
být zrovna něco tak podstatného tak hrozně opomíjené! Nepřipadá vám taky trochu tragikomické, že na tomhle jediném maminka nelpěla? Asi, jako mnoho dalších, předpokládala, že vštěpování ideologie naprosté nedotknutelnosti vlastního názoru a dril budou mít na lidskou osobnost pozitivní vliv.

Jednoho večera jsem se dočkala i zcela nečekaného, když mi mezi čtyřma očima řekla: "Víš, já jsem ti vůbec nevěřila, ale teď vidím, žes udělala správné rozhodnutí, když jsi odešla ze školy. Práce je práce." Odpověděla jsem: "A dokonce tam taky občas mám pozdní příchod!"
 


Komentáře

1 Sorbona Morna Rocco Sorbona Morna Rocco | Web | 5. února 2014 v 23:16 | Reagovat

Hmmm, neviem, kde sa v ľuďoch berie predstava, že titul z teba urobí lepšieho a úspešnejšieho človeka. Neurobí. Bolo ťažké vysvetliť rodine, že nemá zmysel aby som ďalej študovala filozofiu s ktorou sa neuplatním. Že štúdium žerie hromadu peňazí, ktoré nemáme a že je to pre mňa strata času. Boli to ťažké časy, ešte ťažšie bolo, keď som im oznámila, že odchádzam skúsiť šťastie na koniec sveta. Že idem na Island okúsiť školu života. Ale ťažké časy pominuly. Pochopili, že na titule nezáleží, dôležitejšie sú iné veci.... ale trvalo im to :/

2 Sandra Sandra | 6. února 2014 v 9:51 | Reagovat

Tak blahopřeju, že sis stála za svým, a pochopili to :) Lidi si často neuvědomují, že životní zkušenosti člověk získává v mládí, aby pak mohl fungovat jako dospělý a něco předat svým dětem. Při studiu se ty zkušenosti mnohdy blbě sbírají, a tzv. studentský život je podle mě marnění času...

3 Čartkovova Čartkovova | Web | 13. února 2014 v 16:48 | Reagovat

Tvůj článek mě nesmírně potěšil, opravdu! Měla bys ho poslat do novin, aby si tuto skutečnost uvědomilo více lidí.

Zažívala jsem (zažívám?) doma něco podobného. Nejprve to byl výběr střední školy. Otec chtěl, abych šla na gymnázium, což jsem odmítla kvůli těžké matematice, která mi nikdy nešla. Vybrala jsem si jinou školu. "Takhle z tebe bude jenom knihkupec!" řval na mě a práskl dveřmi. Vstřebávala jsem to dlouho. Bohužel, nyní mám dva roky po maturitě a na talíři to mám stále. Neperspektivní obor (lépe řečeno úplně na hovno), uplatnění žádné (ano, od září jsem nezaměstnaná), ...
Zkoušela jsem i přijímačky na vysokou školu. Přála bych si (opravdu, ze srdce bych si přála) studovat germanistiku, ale zjistila jsem, že na to nemám. I když jsem se připravovala a snažila se, nevyšlo mi to. Těžkou hlavu si z toho nedělám. Otec ale ano.
Nemrzí mě fakt, že jsem podle některých "zbytečná a k ničemu". Vím, že na dosažení lepších výsledků nemám, proto se snažím hledat alternativu, která mi vyhovuje (v tomto případě samostudium) a tím se stávám "méně zbytečnou". Na celé té věci mě mrzí jedno; a sice fakt, že si otec chce plnit své sny prostřednictvím mě. Když sám nevystudoval, myslí si snad, že já bych mohla vyhovět jeho přání a splnit mu tak jeho sen? Bez ohledu na mě samotnou?
Možná, že až si najdu práci (bude to trvat, ale najdu...), všechno se změní. Uvidím, nechám se překvapit...

Mimochodem, máš parádní blog! Ráda se sem zase vrátím ,)

4 fallen-yard fallen-yard | 6. března 2014 v 0:52 | Reagovat

[3]: Doufám, že práci seženeš co nejsnazším způsobem. Je to většinou hodně o městě, kde pracuješ, o příležitostech s tím souvisejících a o dobře napsaném životopise. Pak už bude vše mnohem, mnohem jednodušší... :)
Jinak mockrát děkuji!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama