Den, kdy nám všem hrabalo

17. října 2013 v 21:08 | Sandra |  ♣ Co život přinesl
Víte, jak poznáte, že začínáte stárnout?
Začnete nakupovat jídlo v Marks & Spencer's a kosmetiku v Yves Rocher.

Ale o tom jsem nechtěla mluvit. Chtěla jsem mluvit o stravenkách a erekcích na slunci.

Pro jistotu pod perexem.


Dnešek v práci byl obzvlášť výživný. A vlastně nejen v práci. Podle mě teď jsou nějaké magnetické bouřky nebo minimálně výrazné změny tlaku, které s sebou přináší stále víc si říkající o slovo podzim.
Tenhle týden málo spím a dělám hodně přesčasů, kterým soukromě říkám "hodina přesčasu nucených prací" (kolegyně se z toho můžou potrhat). Byla jsem přes den unavená, bez nálady i energie, a tak jsem si řekla, že když už si jdu o pauze pro oběd, mohla bych se zastavit v Yves Rocher pro make-up a zvednout si tak náladu. Jídlem jsem si plánovala zvednout náladu o dalších pár bodů, což přinášelo naději, že do večera v práci vydržím v dobrém rozpoložení.

Zajela jsem tedy do obchodu a sondovala, co je kde zajímavého. Zaujal mě poměrně dost krycí make-up ve světlém odstínu, a tak jsem neváhala a vzala si ho. Zaplatila jsem, dostala jako dárek řasenku a tester, a pelášila do obchodu s potravinami, na kterém začínám být čím dál víc závislá (a jak jsem zjistila, je na něm závislá pomalu celá naše firma :D).

Když jsem se pohodlně uvelebila v křesle s talířem na klíně a obrovským puntíkatým hrnkem jasmínového čaje na stole, nedalo mi to a začala jsem z kabelky tahat svou kořist. Taky máte vždycky takovou radost, když si můžete prohlížet novou kosmetiku?
Ovšem zde nastal první zlomový bod. Z krabičky jsem vytáhla barvu, kterou jsem nikdy neměla ani po dovolené u moře, kdy jsem se cíleně slunila. Já, byvše úplně mimo, jsem totiž v YR popadla první krabičku, která mi padla pod ruku, a z mně neznámého důvodu jsem předpokládala, že je to odstín, který jsem si zkoušela na ruku.
No nic, řekla jsem si a zakousla se do chleba s kozím sýrem. Budu tam po práci muset jít znovu a krabičku vyměním.

Při obědě u pracovního stolu jsem neunikla neustálému přívalu mailů do mého outlooku, a hned ten první mě rozesmál:

Dopravce: Komu máme poslat potvrzení o dopravě? Vám, nebo přímo zákazníkovi?
Já: Pošlete ho prosím rovnou zákazníkovi, adresa je zde.
Dopravce: My ale nemůžeme poslat potvrzení o dopravě přímo zákazníkovi. Dejte mi svou adresu.

To jsem se jen tak ušklíbla, protože přesně tohle s těmi bláznivými Belgičany řešíme pořád dokola. Oni jsou mimo celoročně nezávisle na přírodních úkazech. Celá jejich společnost je takový zvláštní přírodní úkaz... Ale nebudu jim křivdit - už mi kdysi jedna holandská dopravní společnost řekla, že není dopravní společnost, ale sklad.

Tohle všechno se mi přehrávalo v hlavě, když jsem otvírala stránku DHL, abych zas utratila několik tisíc firemních peněz a poslala pár obálek do Japonska a na Bermudy. Moje culení do bílé plochy načítajícího se prohlížeče vyvolalo u jedné z mých kolegyň podezření, že mi totálně hrabe, o což se se mnou nemohla cestou pro občerstvení do nedalekého obchůdku podělit. Já si představila sebe, jak se tomu směju, a skončila jsem s obličejem, rudým smíchy, v dlaních.

Zadostiučinění přišlo z nedalekého obchůdku s občerstvením celkem brzy. Kolegyně, která se mi předtím smála za mou mimózu, totiž platila stravenkami a byla účastnicí tohoto rozhovoru:

Prodavačka: Ale vracíme jen do pěti.
Kolegyně: Ale vždyť je teprv půl třetí!
Prodavačka: Co?
Kolegyně: Co?

Tak jsme se smály a veselily, a den utíkal. Během pracovní doby jsme byly obšťastňovány drobnými incidenty prokazujícími mou teorii o magnetických bouřích. Kolegyně dokonce navrhovala verzi, že když svět měl minulý rok skončit a neskončil, tak byla překročena pomyslná hranice a všichni se zbláznili.

Než jsem odešla z práce, myslela jsem jen na to, jaká to bude paráda, až si doma natáhnu kopejtka a pustím z hlavy všechny nesmysly. Spěchala jsem reklamovat ten zpropadený make-up, protože jsem potřebovala stihnout předání věci z votočvohoz jedné slečně na Muzeum. Asistentky prodeje byly ale rychlé jako atomy při teplotě pod nulou, a tak jsem si vytrpěla skoro deset minut v přehřátém obchodním centru, než jsem mohla vyrazit na metro. Jak jsem si to tak štrádovala na nástupiště, zazvonil mi telefon. Volala mi slečna zájemkyně, s níž jsem měla předání, jestli bych prý nemohla přijet dřív. Dřív?! To jako fakt? Ba ne, měla jsem to akorát, abych dojela na Muzeum! Slečna naštěstí byla dost akční a operativně jsme změnily plán - místo setkání posunuly o několik zastávek blíž.

A pak to šlo ráz na ráz; slečna přiběhla vcukuletu a strašně se omlouvala.
"Moc se omlouvám, ale dneska je to hrozný! Samý zmatky!"

A já? Já nemohla, než souhlasit!
 


Komentáře

1 Johanka Johanka | E-mail | Web | 17. října 2013 v 23:07 | Reagovat

Ty jo, možná to bylo omezené jen na Prahu, protože v Ostravě jsem žádné extrémní zmatky nepozorovala.
...Možná ale proto, že jsem poslední týden byla neustále zavřená v ateliéru...

2 Sandra Sandra | 18. října 2013 v 19:46 | Reagovat

[1]: No možné je všechno, třeba to ještě posiluje ten smog... V tom případě by mě ale zajímala dlouhodobá předpověď, protože dneska ty magnetický bouřky musely pokračovat (i když s menší intenzitou)... :))

3 Johanka Johanka | E-mail | Web | 18. října 2013 v 22:16 | Reagovat

[2]: Začnu je sledovat! ;)
(BTW v předchozím komentáři byla kupa smajlíků, ale nedorazil nějak ani jeden. :D)

4 Sandra Sandra | 19. října 2013 v 22:49 | Reagovat

[3]: Blog.cz asi začal požírat smajlíky abych si myslela, že ty moje kecy přijdou vtipné jen mně... :D

5 Alice Alice | 24. října 2013 v 19:07 | Reagovat

Já jsem začala stárnout asi hodně dávno, u yves rocher nakupuju už pěkně dlouho :-D
Pocit že všichni zbláznili jsem měla nedávno taky. Asi vážně byly nějaké bouře na slunci.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama