Ohleduplný koncert s funny-endingem

23. září 2013 v 19:00 | Sandra |  ♠ AKCE!
Těžko říci, kolikrát už jste ode mě slyšeli, jaké to hrůzy se odehrávají na metalových koncertech, které jsem stihla navštívit. Arogantní fotografové; cizí vlasy ve vašich očích/ puse/ nose; tanečníci, které učil mistr Chlast... Zažila jsem to vše a mnoho dalšího. Zažila jsem vlastně krom vystoupení interpreta, kvůli kterému jsem vstoupila do jámy lvové, na koncertech jen samá negativa. Až do pátku 20.9.2013, dámy a pánové! A to někde, kde bych to čekala jen ve snu.

Minulý pátek se ale stal zázrak.

Zázrak pod perexem:



Začalo to tak, že jsem si asi před měsícem na FB stránce zpěvačky Snovonne všimla informace o chystaném turné, které zahrnovala i Prahu.
Před dvěma lety byla Snovonne jednou z předkapel THEATRES DES VAMPIRES a přestože měla tenkrát naprosto mizerné ozvučení, zaujala mě natolik, že jsem si její hudbu vyhledala, naposlouchala a zamilovala si ji. Od té doby jsem tiše doufala, že přijede znovu a budu si její vystoupení moci užít. Co si budeme povídat - nikdy se člověk tolik neodváže na něco, co slyší poprvé (za předpokladu, že je úplně střízlivý a netrpí žádnou závažnou duševní poruchou).

Vytoužený den koncertu se kvapem přiblížil, ani jsem nestihla začít být nedočkavá, a už jsem měla za sebou hektický páteční den a za krkem potvoru migrénu. Sezení v ustrnulé pozici, stres a zub moudrosti, sveřepě prořezávající boční stranu mé dásně, mi taky moc nedodali. Přesto jsem hrdinně doklopýtala domů, požila tabletku proti bolesti a odsoudila se tak k večeru bez hltu alkoholu. To mi ostatně nebylo nijak proti mysli, protože Braník ani Géčko nepiju.

Cestou na Sokolovskou se mi udělalo líp. Klub, zastrčený za jakýmsi stravovacím zařízením, jsem tentokrát našla ihned, a po zakoupení lístku jsem se s energiťákem uklidila rovnou do přízemí k pódiu. Pochopitelně přímo před reproduktory, abych náhodou nebyla o nic ochuzena. Poklidně jsem si zapálila doutníček, načež jsem jej málem spolkla, protože se reprobedny rozezvučely na "plné koule". Začala zkouška první kapely.

Jako první nastoupila slovenská kapela HECATE. Ozvučení nebylo špatné, stylově taky nešli úplně mimo můj vkus, ale nedokázala jsem se zbavit dojmu, že se jejich zpěvák zhlédnul ve Fernandu Ribeirovi z Moonspell, a stejně jako on se úporně snažil osouložit mikrofon z mnoha více či méně vynalézavých pozic. Chvílemi budil dojem, že vzpomíná, jakže si to s tím přehazováním mikrofonu nacvičoval doma před zrcadlem (i když - nechci být paranoidní). Členové kapely k sobě navíc nijak neladili - všichni byli stylově odlišní, nekonzistentní (pozor, nejsem blázen a nevyžaduju perfektní styling) a jakoby k sobě na pódiu nepatřili. Působili ztraceně jako děti v lese, a na tomhle rozpačitém pozadí působil rozeřvaný a rozdováděný zpěvák obzvlášť uměle.

Jako hlavní nedostatek ale vidím naprostou neschopnost komunikovat s publikem. Chápu, že doufali v pařící kotel už po první skladbě, ale žádná, opakuji: žádná kapela by se neměla snížit k tomu, aby publiku vyčítala, že nepaří a "nedělá atmosféru". Tyhle kousavé poznámky celé vystoupení úplně shodily. Nevím, co zpěvák čekal. Skoro nikdo z publika jejich kapelu neznal a ruku na srdce, nic tak strhujícího, co by člověka donutilo vymixovat si mozek z hlavy a nechat si vytrhat odstředivou silou vlasy z hlavy, to opravdu nebylo.

Naštěstí nastoupila druhá skupina, tentokrát česká, MINORITY SOUND. Jejich hudba mě příliš neoslovila, ale naprosto mě nadchli po ostatních stránkách. Když začali hrát, dali jasně najevo, že umí dělat show. Na lidi, kteří je s podupáváním a pokýváváním sledovali, se usmívali a vtipkovali. Než začala druhá skladba, zpěvák dav požádal, aby udělal tři kroky kupředu. Dav tak učinil, a... sám od sebe začal pařit :D Prostě to fungovalo, jako kouzlo! Nálada šla strmě nahoru a nezkazil ji ani náhlý výpadek kabelu, který byl opět zachráněn vtipem a rychlou akcí. To vystoupení bylo prostě fajn, nikdo si na nic nehrál, a všem bylo dobře.

Využila jsem pauzu mezi kapelami a šla si nahoru koupit tílko Snovonne, její první album a u baru jsem se osvěžila colou. Mezitím jsem přemítala, jak moc je tenhle koncert odlišný od těch ostatních. Tady se totiž nikdo nechoval bezohledně. To je ono. Návštěvnost byla i přes nízkou cenu poměrně malá, a jelikož je pódium téměř na úrovni země, lidé mají logicky jistý respekt; jako by se "báli" moc přiblížit. Zachovávají tak dobrý odstup a shromažďují se převážně vzadu. Napravo od pódia u stolečku byli sice přítomni jacísi chlapci, kteří jistojistě nedosáhli plnoletosti, a soudě dle jejich nadšení to byl jejich první, možná druhý metalový koncert, takže z toho mínili vytěžit maximum. Přede mě se na chvíli vtěsnaly dvě slečny s pánem, a následně hoch s vlasy tak mastnými, že až se je jednou rozhodne umýt, bude muset použít technický odmašťovač, ale ti postupně odvláli a nechali mě užít si výhled naplno.

A fotografové? Na to, kolik jich bylo, je s podivem, že o nich padá zmínka až teď. Byli čtyři. Nedělali problémy, nezacláněli, vešli se. Ono to totiž jde, když se chce. Jeden starší pán střídavě fotil a třepal řídnoucím hárem, slečna v harémkách byla naštěstí malá a viděla jsem přes ni, i když se před pódiem procházela jako na korzu, a další dva random černoodění fotografové si dovedli kleknout a nepřekážet. Měla jsem před sebou a kolem sebe tolik volného místa, jako nikdy, a když už se někdo dostal moc blízko... začít trsat je dokonalý způsob, jak ho ne(příliš)násilně odehnat!

Tohle všechno jsem beze zbytku využila, když jako třetí nastoupila SNOVONNE, pro mě jednoznačně hvězda večera. Začala mou oblíbenou skladnou Life needs fools a další mé oblíbenkyně přicházely a přicházely. Konečně jsem si zatrsala a zazpívala, a pak jsem, už příjemně unavena, střemhlav skočila po trsátku, které dopadlo na něčí nohu. Její majitel byl značně pod vlivem, což onu skoro krádež činilo mnohem jednodušší :D Ani nenadával.

Jediné, co mi trochu zkazilo náladu, bylo soukromé představení zpěváka HECATE a onoho fotografa poněkud staršího data. Popsala bych to asi tak, že se ze smrdutého oblaku marihuany vynořily dvě klátící se postavy s příznačně lesklýma očima a divným úsměvem, proklátily se poněkud bezohledně davem přímo před pódium, a aniž by to kdokoli čekal, začaly spolu tančit něco, co by se ve zpomaleném záběru dalo označit za ploužák.Nejdřív jsem na ně jenom civěla, ale pak se mi udělalo z toho smradu natolik zle od žaludku, že jsem se mohla soustředit jen na snahu zůstat v tom vydýchaném, propoceném a najednou i prohuleném vzduchu trochu při vědomí.

Naštěstí celá scénka netrvala dlouho, a jak se ti dva objevili, tak i zmizeli, a evidentně s sebou odnesli i ten smrad. Koncert skončil a na poslední skupinu jsem už nezůstala, protože má mise byla splněna. Pospíchala jsem nahoru, kde bylo trochu dýchatelněji, vylidněněji, a čekala jsem na muže, až mě přijde vyzvednout.

Ani na závěr jsem ale nebyla ušetřena legrace:
Sedla jsem si sama k prázdnému stolu a snažila se vypadat nenápadně. Přeci jen - budit pozornost po půlnoci v přítomnosti víc, než podroušených individuí - to není pro ženskou úplně žádoucí. Jediný, kdo si vedle mě chtěl sednout, byla naštěstí slečna s nedopitým pivem. Samozřejmě jsem ji pustila. Kolem bylo už hodně obsazeno všemi podivnými individui. Hrála jsem si tak poklidně hru na mobilu, když vtom ke slečně vedle přijde jedno z individuí:

- Ahoj, jak se máš?
- Co chceš?
- Chci tě sbalit.

Co na to říci? :D Je fajn, když člověk ví, co chce!
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama