Prosinec 2012

Metaforický konec světa a Silvestr

31. prosince 2012 v 18:57 | Sandra |  ♠ Radosti mého života

Už se vám taky stalo, že nějaký kus oblečení nenávidíte s takovou intenzitou, až jednoho dne zjistíte, že se vám sebevedomě usadil v šatníku? Mně zrovna včera :D Dostala jsem se z práce vzdor parádní náloži v celkem rozumnou hodinu, a tak jsem se rozhodla, že už si ale opravdu pořídím něco nového na sebe. Povánoční výprodeje jsou cenově poměrně lákavé, ale nějak začínám mít z nabízených věcí pocit, že už něco podobného doma mám... :/ Nejspíš to tak i opravdu bude. Znamená to sice větší úsporu, ale na druhou stranu... radši bych něco nápaditého do skříně.

Pochybná pointa pod perexem.

Přání nepřání

24. prosince 2012 v 20:51 | Sandra |  ♠ Zprávy ze záhrobí
Nemá cenu hořekovat nad tím, jak mocjsem v poslední době (asi tak čtvrt roku) neměla čas blogovat, protože ono už asi líp nebude :) V práci si mě nechali a tak budu mít času stále stejně (málo) a pokud se den neprodlouží ze čtyřiadvaceti na osmačtyřicet hodin, nehrozí žádná naděje na zlepšení. Zvažovala jsem různé varianty, ale nakonec jsem se rozhodla Poklidný Hřbitůvek zachovat - vždycky budu mít co říct nebo ukázat, a neexistuje lepší místo než má útulná kryptička, kde bych se mohla realizovat :))

Svátky by měly být šťastné a veselé, ale především poklidné. Bohužel, některé rodiny berou třeba Štědrý den jako velký závod o to, kdo koho víc seřve, kdo se víc urazí a komu se podaří stihnout co nejvíc věcí - takže to bychom u nás měli jednu vřeštící matku, mručícího otce, nasranou sestru, koupené cukroví a šest metrových kaktusů (s takřka metrovými trny) popadaných z parapetu. Jo, a žádné pohádky, protože komedie, kterou tu předvádí mí nejbližší, je skutečně k nezaplacení. Ještě, že máme dost punče.

Takže vám, moji milí čtenáři, přeji co nejlidnější prožití dnešního dne a příjemné strávení večera :) Ať se vám nevznítí stromeček, nezaskočí rybí kost a nedostanete salmonelu z majonézy v bramborovém salátu. Nebo alespoň něco v tom smyslu.

Tak šťastné a veselé! :D

At the end of time

18. prosince 2012 v 12:09 | Sandra |  ♠ Outfity
Můj outfit z pátého Vánočního srazu :)


Perex skrývá zbytek :)

Pátý Ketmařin Vánoční sraz

13. prosince 2012 v 21:56 | Sandra |  ♠ AKCE!
Tak, ta patka mi sice slušela, ale přesuňme se k něčemu veselejšímu: Přináším vám - samozřejmě se zpožděním - malý report - nereport z Ketmařina Vánočního srazu, jehož jsem byla účastnicí již pátým rokem :)

Musím vás ale upozornit, že mám za sebou příšerně vyčerpávající den v práci, mám teplotu a bloguju momentálně více méně proto, že mě zajímá, co jsem v tomhle stavu schopná vyplodit ;)



Krásná společná fotka s mými drahými starými známými i příjemnými novými slečnami, díky kterým to stálo za to :)) Ráda se s vámi všemi setkám. Kdykoli.

Osvěžme si společně, jak se používá perex!

Feel alive today

6. prosince 2012 v 23:29 | Sandra |  ♠ Vrba
V životě každého občas nadejdou chvíle, kdy mu zpětně dojde, jak se věci mají a jak se věci měly. Někdy to trvá týden, jindy rok, někdy osm a někdy třeba i dvacet let.

Žila jsem dlouho ve vleku, ve věčném odsouvání a zamlouvání podstatných věcí. Žila jsem ve věčném sváru, kdo je hoden odpuštění a kdo je hodný zatracení či zapomenutí, a většinou jsem se rozhodla vždycky špatně. Pod svícnem je největší tma a zdání strašně často klame; vytváří dokonalou iluzi, která dokáže vyleštit hrubý povrch manipulace, lží a zastrašování do skleného lesku.

Nepřestává mě fascinovat, jak krutí mohou někteří lidé být. Čím hloupější člověk, tím víc je přesvědčený o své vlastní pravdě, dokonalosti a nepřekonatelnosti. Jenže mě už to vážně, ale opravdu vážně nebaví. Nejsem ničí loutka ani fackovací panák. Už ne. Já jsem já, a vždycky jsem já byla. Neměla jsem dost sebevědomí, abych poslala do hajzlu pár jedovatých jazyků, a když už mi něco došlo, neměla jsem koule na to vyložit karty na stůl. Všechny, bez rozdílu.

Já nepotřebuju triumfovat. Potřebuju svobodu a férovost. Jenže ještě moc lidí nepochopilo, jak tohle doopravdy myslím.

Puberta, období vzdoru, zmanipulovatelná povaha, povrchnost - to všechno už jsem slyšela; to všechno podle některých lidí má za následek, že už se z nich neposadím na zadek a nebudu panáčkovat, protože mi na nich záleží a mám je ráda. Věřím jim...

Věřila jsem. Ztotožňovala jsem se. Vzhlížela jsem. Plavala jsem v marastu, nenávisti, zoufalství a patosu, vířila jsem v tom jako plankton a kopala kolem sebe. Ale pak jsem našla zdravé vzdory, jasné a čerstvé a nesmrtelné. Čas se zastavil, abych směla údivem vypustit z úst pár bublin a najít dost síly připlavat k němu, dotknout se ho a konečně otevřít oči.

Jo, bylo to prozření. I když to zní debilně. Ale jak jinak to nezvat, když jen s otevřenýma očima si uvědomíte spoustu věcí...

Není fér vnucovat zlé názory na lidi jiné rasy, národnosti nebo sexuální orientace.
Není fér ozvat se jen ve chvíli, kdy se jedná o váš vlastní prospěch.
Není fér vyčítat nesamostatnost, když ho k ní cíleně vedete.
Není fér chtít peníze někoho cizího.
Není fér závidět někomu partnera.
Není fér závidět nezávislost.
Není fér vyčítat dar.
Není fér závidět.

Trvá to dlouho, trvá to měsíce a roky.
Jenže teprve v posledním roce mám pocit, že opravdu dýchám. Budu dýchat ještě víc zhluboka, věřte mi.
A nemlčte. Prosím vás.