Nic než pravda

6. listopadu 2012 v 17:28 | Sandra |  ♠ Vrba
Slíbit článek a pak si na něj neudělat čas je asi už takový můj zlozvyk... Takže tímto vyrovnávám :) Aspoň trochu. Sice jsem tohle plánovala jako video, ale mám novou práci, bezva práci, kde ráda zůstanu dlouho do noci nad administrací... Znáte to :)

Dnes bych vám chtěla říct něco o tom, čím jsem si za předchozí půlrok prošla a proč si nikdy nenechat srát na hlavu.

Nemám strach, že by si to někdo dohledal. Proti zlu se musí bojovat všemi prostředky a já prostě umím jenom psát.

Peníze nejsou všechno, říká se, ale určitě se se mnou nebudete přít, když řeknu, že si za toho za ně můžete mnoho pořídit. Mimo jiné třeba bydlení, jídlo, internetové připojení nebo třeba MHD kupon. S jednou tužkou na oči vystačíte dlouho, ale třeba zubní pasta jednou dojde. Dojde vám toaletní papír, dojde vám šampon, dojde vám kredit.

Rodiče vás v tom lepším případě podporují, v tom horším nechtějí nebo prostě už nemůžou. Jste plnoletí, máte spoustu času, náklady na život se zvyšují a atmosféra doma houstne. Nejvyšší čas najít si práci.

Jak už mnozí z vás zjistili, hledat si práci je martyrium. Rozešlete taková kvanta životopisů, že byste si s nimi mohli vytapetovat 2+kk, běháte po pohovorech, až vás běhy bolí, potíte se, stresujete, personalisti vám slibují hory doly, určitě se vám ozveme. Ale jak už to tak bývá, jejich nashledanou je definitivní. Devadesát procent z nich se vám už nikdy neozve.

Nemá smysl čekat na telefonát, který se nikdy neuskuteční, a prostě hledat okamžitě dál.
Tohle období nadějí a depresí, doufání a zoufání, trvá věčně.

A jednoho dne se na dipleji telefonu zčistajasna objeví neznámé číslo a tehdy cizí hlas vám dá práci.

ZÁZRAK, řekl by jeden. NÁHODA. Já říkám: UVIDÍME.

Takhle totiž začala jedna z mých nejranějších a zároveň nejhorších pracovních zkušeností.
Hodně jsem přemýšlela o tom, zda je v pořádku otevřeně říci, co se dělo za zavřenými dveřmi firmy, kde jsem pracovala, ale tohle je něco, co musí být řečeno. Je za tím mnohem víc, než potřeba vypsat se z hrozné práce a pomstít se protivnému šéfovi. Tohle je varování, protože firma stále nabírá nové otroky.

Uvařte si čaj a pořádně ho oslaďte.
Čeká vás dlouhý pravdivý příběh.



Jako absolventka gymnázia s perfektní znalostí angličtiny a ruštiny jsem hledala něco, kde budu moci upotřebit především znalost jazyků. Zároveň jsem potřebovala něco na tři dny v týdnu, abych stíhala studium VŠ, a v práci se rozvíjela.

Odpověděla jsem proto na stránce, zprostředkovávající nabídky brigád, na inzerovanou pozici Dispečer v ubytovací agentuře SC, poskytující ubytování zahraničním turistům především z Ruska, Německa a Ameriky. Agentura působila solidně - na trhu funguje už dvacet let, nabízí mnoho apartmánů a mají propracované webové stránky ve čtyřech jazykových mutacích! Navíc chtěli studenta či studentku na pátek, sobotu a neděli, což mi naprosto vyhovovalo.
Na pohovor jsem utekla z přednášky z marketingu a proběhl zcela hladce, měla jsem z něj ten nejlepší pocit. Zvládla jsem ústní i písemnou část s nadhledem, oba potenciální nadřízení, paní M. a pan B., mi přišli velmi sympatičtí a milí (což nyní považuji za své největší selhání, co se odhadování lidské nátury týče) a strašně moc jsem doufala, že mě vezmou.

Za dva dny mi pan B. po telefonu skutečně sdělil, že jsem přijatá. Nedokázala jsem skrývat nadšení! Pracovat s lidmi, starat se o hladký průběh jejich ubytování a pobytu obecně, komunikovat s ubytovateli a spravovat web za celých 110 Kč na hodinu! Co víc si mohla chudá studentka přát?
Jak jsem se ale měla záhy přesvědčit, trocha skepse nikdy nezaškodí.

První zádrhely se objevily již v den méhu nástupu. Asi nejhrubší z nich byla výše platu - po dobu prvního měsíce mi dle smlouvy mělo příslušet pouze 60% platu, další dva týdny 80% a 100% až v polovině druhého měsíce.
Jenže co? Mít o padesát korun na hodinu míň, nebo se zadarmo válet doma? Podepsala jsem smlouvu a hrdinně se pustila do otročení. Notak, hlavně klid. Deset hodin, šest stovek. Nikdo ti to nevezme. Bude líp. Bude skvěle. Bude výplata!

Taky pracovní prostředí vypadalo... zvláštně. Přední místnost vypadala poměrně pohostinně - velká recepce, před ní pár židliček. Obrazy Prahy, koženková sedačka. Jenže stačilo udělat pár kroků za plentu a člověk se vnořil do úplně jiného světa: světa bez slunečního světla, naplněného šerem, chladem a neskutečným bordelem. Jenže... zkuste být rozumní, když jste právě dostali práci.

Do práce jsem si dle dohody přinesla sešit k zapisování manuálu. Bylo toho tolik, co se naučit! Komu volat, když se stane tohle; kolik vytiknout kopií pro co, kam zaarchivovat to, kde najít ono...
Problém byl v tom, že v tomhle úžasném systému nic nefungovalo. Každé pravidlo mělo dvě vyjímky, nebo jsem ho musela předem konzultovat. Během měsíce jsem se musela naučit sto věcí, které dávaly smysl do doby, než došlo na praxi, v níž to prostě bylo jinak. Všechno se honilo na poslední chvíli, klíče od apartmánů, instrukce k nim a odpovědi na poptávky. Upravování podle vzoru nikdy nebylo složitější!

"Co je tohle za apartmá?"
"Toho si nevšímejte, to je neaktivní."
"A proč tu ještě pořád je, neoznačené?"
"A vy si myslíte, že to vím?"

No jo, ohromná sranda. Bohužel ne pro mě.

Vlastně bych vám měla mé nadřízené představit. Jak jen začít... Představte si ženu kolem čtyřiceti let. Dlouhovlasá bruneta s vytahaným tělem a sešlým obličejem. Nejdřív jsem myslela, že se moc dobře drží na to, že je po třech dětech. Pak jsem zjistila, že je to zneuznaná zlatokopka a bývalá alkohlička, matka-samoživitelka s velkými dluhy, toho času partnerka druhého nadřízeného.

A jak se neduhy těla podepsaly na jejím těle, povahu jí otrávil nedostatek sebeuvědomnění; moje někdejší nadřízená těžce nezvládla stárnutí. Spojím-li to s faktem, že to, co ona tak zpupně nazývala inteligencí, bylo prachsprostou maloměstkou vychcaností a omezeností, je mi zcela jasné, proč se pak chovala tak nenávistně. Systematicky ponižovala mladé štíhlé tmavovlasé brigádnice a jejímu ostrovtipu unikla pouze jakási tlustá blondýna z VŠE. Například.

Její partner, pan B., byl podnikatel s minulostí plážového hošana a trapného pošahaného rebela. Melír i copánky s dovádivými gumičkami už sice sundal, ale chytrý jako surfař zůstal a krom ochcávání daní bylo jeho hlavním cílem udržet se v kondici, aby zvládl chlastat s klukama až do rána.

Společným cílem obou bylo udržet ve stavu hibernace jejich nejmenší dcerku.
Spala ve sklepní místnosti hned vedle sejfu.

Komunikace s nadřízeným nebyla ideální, ale byla věcná. Komunikace s nadřízenou byla horší než s kobrou indickou; v prvních dvou týdnech jevila snahu bavit se o bulváru a drbat celebrity. Moc se jí nezdálo, že je neznám, protože to přece bylo v Blesku. On-line Blesku, protože "já jsem tak strašně inteligentní a in!". Kdykoli učinila vtip, oznámila to dost jasně: "Teda, já jsem řekla ale vtip! UAHAAHHAHAHAHAAA! Petře, já jsem vtipná!"

Protože selhala snaha drbat se mnou, zkusila to alespoň s tipy na "vaření". Ano, uvozovky. Ne každý si pod pojmem vaření představí Prima nápady: Kuře na paprice nebo taveňák v čemkoli, protože to "zjemní chuť". Když jsem si jako rychlou svačinku udělala čínské nudle, nadřízená se zděsila a vhodila mi do nich plátek uzeného eidamu, abych "měla nějaké živiny". To jsme ještě byly kamarádky :)

Na to, jaká byla paní hospodyňka, se ale doma moc neohřála. Starší dcera chodila do firmy hned po škole, kde ji chvíli zjebávali za to, že se jim nepovedl život a nezvládli se, povyšovali se nad ni a deptali ji. Nejmenší holčička i s horečkou spávala ve sklepní místnosti a když už odmítala spát, odvážela ji ukrajinská uklízečka Lída, kterou měli i jako paní na hlídání. Holčička toho ani v necelých dvou letech neuměla moc říct. Ale dovedla krásně: "Ájo, nech mě!", to teda jo.
Starší chlapeček se dostal domů párkrát do týdne, když si ho vyzvedli z celotýdenní školky.

Možná je lepší, že ho nevychovávali tihle lidi.

Jednoho dne se mi ztratilo 800 korun v bankovkách. Drobné mi tam ten dobrák nechal.
Zažívala jsem peklo, protože to byly mé jediné peníze do výplaty. Zalykala jsem se pláčem a zlobou. Probrala jsem horem dolem všechny možnosti, ale nakonec jsem dospěla k závěru, že mi je někdo ukradl v práci. Paráda!

Tak, kdo to byl? Vy, šéfová? Máte tak dlouhý prstíčky vy nebo ten brigádník vzadu v kumbálu? Šéf tím manko nedorovnával určitě, ten se dneska v práci neobjevil. Taky přišla Lída, ale ta je věřící. No, a co třeba Kája, starší dcerka paní šéfky?..

Roztřeseným hlasem jsem zavolala šéfové do práce a opatrně se vyptala, jestli ty peníze nenašla. Asi jsem je vytrousila. Ze zavřené peněženky. Ne, nech toho, i tak riskuješ výpověď! Co tím jako chceš naznačit, ubohý studentský červe, kterému dopřáváme luxusní práci v pohodovém kolektivu za nekřesťanské peníze?! Takhle se nám chceš odvděčit za práci vezdejší, které se ti dostává?!

Šéfová se smála, to jste ztratila někde venku. Pak to dlouho nebrala. Pak zavolala a řekla, že to vytloukla ze starší dcery. Lída nepokradla. Za takhle podivných okolností jsem ztratila a získala peníze v jednom dni. Beznaděj a úleva.
Někdy mi připadá, že mi sudičky předou nit života na drogách a že to je sakra kvalitní matroš.

No a jednou jsem přišla do práce a šéf vypadal značně překvapeně. Jak to, že přišla?

Jo tak, my jí zapomněli říct, že má padáka!

Posadila jsem se na koženkovou jakože luxusní pohovku na recepci a vyslechla si, že jsem sice úžasná, rusky a anglicky umím perfektně a španělština se taky dost hodí, zvlášť když se šéfová marně učí zpěvné italiano, aby třeba jednou na stará kolena sbalila Taliána s fixací na matku, ale já prostě neumím komunikovat s lidmi.
Vážně, je nám to moc líto, ale konec, ende, finito. Kaněc fiľma, děvočka. Ale taky jste opravdu pečlivá, rychle jste se toho hodně naučila a myslíme, že jste schopná. Nechcete u nás třeba dělat brigádu?

Tohle nebyla ledová sprcha. To byl kýbl ledové vody za krk.
Ne, nechtěla jsem tam dělat brigádu. Ano, chtěla jsem peníze. Poradila jsem hrdosti, ať sklapne a zůstala tam.

"Jak to myslíte, neumím komunikovat s lidmi?"
"No... nejste dost žoviální. Víte, Sandro, práce na recepci je hra! Musíte být dobrý herec!"

Ne, Lakomec je hra. Komedie o hrnci je hra. Práce na recepci je být milá na lidi a pomáhat jim s problémy, které jsou v mé kompetenci. Ale to, co tu tihle dva předvádí, je špinavá fraška. A oni jsou mizerní komedianti.

Vstup do kumbálu byl pomyslným začátkem mého konce v téhle příšerné firmičce s provinčními móresy. Šéfová se snažila předstírat milé chování asi dva týdny. Klobouk dolů, to byl opravdu úctyhodný výkon.
Být milý na někoho, koho odfiltrujete do kumbálu proto, že potřebujete jeho pracovní sílu, a zároveň vám nevyhovuje lidsky.

Čtrnáct dní, a pak už to mělo všechno hodně rychlý spád: nejdřív přestala prosit a děkovat, pak přišly poznámky na adresu mé práce - laskavé připomínky sladké jako cyankáli i něžné vtípky na mou adresu, protože jsem hloupoučká a prostá, učiněné hovádko bóží, a vůbec mi to nemohlo dojít.

Došlo, paninko, došlo. Tak kam vám mám ty vaše srandofórky strčit?

Tihle dva vymysleli úplně nový způsob deptání: zadají vám rozsáhlou práci, na kterou se musíte skutečně soustředit. Je složitá a seskládaná z menších kousků, je snadné přehlédnout maličkosti. K tomu dělají v místnosti velký hluk, smějí se, pořvávají na sebe, vráží do vašeho křesla, když jdou kolem. A vy nemáte nárok na pauzu, protože pracujete pouze pět hodin. Jediné chvíle odpočinku nastanou při pochůzce na záchod nebo když si jdete uvařit čaj.

Celkem logicky v té změti písmenek a čísel přehlédnete sem tam přeložku nebo číslíčko. Je to jedno apartmá z dvaceti, ale z překladu z češtiny do angličtiny se rázem stane mezinárodní skandál!
Paní M. si vás zavolá na recepci a spustí: "Chtěla jsem vám něco ukázat..." Tou dramatickou pauzou usiluje nejspíš o prestižní cenu všech vyčůraných debilů v kategorii Děláme dojem.
Potom vám vymele díru do hlavy starou čínskou mučící technikou opakování.

"Musíte být pozorná!"
"Jsem pozorná, tohle mi jenom uniklo. Je to jenom jeden z těch textů..."

Pokud řeknete něco, co se madame nelíbí, vysloužíte si káravý pohled živitele, na kterém jste existenčně závislÍ. Alespoň tak to vidí on.

Musíte být pozorná.

Den co den.

A poslouchat zabedněné rozhovory, zlé řeči o lidech a pokrytecké plky. Nejdůležitější je přece dát najevo svou nadřazenost, a čím míň člověk je, tím víc by se měl snažit povýšit nad ty, které poníží.

Často už se to nedalo snést. Hlavně když mi šéfová říkala, že nemám pravdu v něčem, v čem jsem pravdu měla. Šlo třeba o překlad věty do angličtiny. Naprosto bezpečně jsem věděla, jak ta věta má znít, ale ona řekla, že to mám špatně. Slušně a přátelsky jsem jí řekla, že tohle vím naprosto bezpečně. Jde to říct i takhle, ale takhle je to správně.
"O tom se přece nebudeme dohadovat!" vyjela na mě. Šéf se ji snažil trochu zmírnit. "Co mám dělat, když neumí anglicky," protáhla procítěně přímo za mnou. Docela jsem se zasmála, i když to nebylo úplně vtipné. Už zase.

V podobném duchu se nesla každá má další návštěva. Dvakrát denně jsem slyšela, jak mám být pozorná a pořád to nestačilo.
Z jednoho serveru mizela data, která jsem tam zadávala, a bylo to na mě. Nepozorná.
Když IT support napsal omluvu, že jim to padá, nikdo se mi pochopitelně neomluvil.

"Dneska to zadejte sem, na tenhle server. A dávejte pozor. Odsud to nemizí samo..."
Doufám, že tě *&$#@^ nosorožec, děvko!

No a jednou, je to skoro přesně měsíc, co se to stalo, jsem přišla do své někdejší práce a hned po příchodu jsem se málem udusila, jak nedýchatelná atmosféra tam panovala.
Nestačila jsem si sednout do rozkvedlaného křesla, a už na mě šéf uhodil, jak jsem zadala ceny na ten který server.
"Nepamatuju se. Zadala jsem je tam tak, jak jste mi řekl. Prosím, přihlašte se tam a já se podívám."
"Heslo má Veronika!"
"Paní M., můžete mi prosím dát heslo na server?"
"Vy si myslíte, že si to pamatuju?"
Ne, to si nemyslím. A tak jsem si sedla zpátky do křesla a čekala, co se bude dít. To bude určitě zase nějaká taškařice.
Paní M. ceny na serveru vůbec nezajímaly, zato mi přispěchala ukázat soubor, ve kterém jsem udělala před půl rokem nějaké chyby. Samozřejmě jsem jí řekla, že je mi moc líto, že jsem tam ty chyby udělala, ale že to bylo před půl rokem, kdy jsem se teprve tyhle věci učila. Když mi dá pět minut, uvedu to do pořádku.
Rozhodla se, že mi těch pět minut nedá, nedala mi dokonce ani jednu, a sama začala přetahovat soubory v excelu. Jen ať se koukám. No, tak jo. To jsem teda koukala.
"Podívejte, pro mě je důležité tam sáhnout a mít to přesně tam a v pořádku! A tohle apartmá jste dokonce překládala minulý týden a bylo s chybou!"
"Aha. A můžete mi ukázat, kde ta chyba?"
"Myslíte si, že si to pamatuju?! Vám na tom asi nezáleží, ale pro mě je to důležité!"
"Podívejte," nabrala jsem se odvahy, "to není o tom, že to pro mě není důležité. Prostě jsem udělala chybu. Řekněte mi jak, a já ji napravím. Dejte mi pár minut, je to drobnost..."
Ignorace. Jaaako vždy. Ale plnou hubu keců, to teda má.
"Víte, já si nemyslím, že na to nemáte, nebo že jste hloupá, to ne..." V tu ránu mi obočí vylezlo na vrch hlavy. "Já si myslím, že na to i máte, že..."

A Sandra vstala, oblíkla si bundu, a řekla té tlamě, která na ni zírala v němém úžasu, protentokrát upřímném: "Víte vy co? Já si radši už jen přijdu pro výplatu."
"Jak chcete!" vřískla megera a utekla na recepci provázena Sandřiným širokým slovanským úsměvem.

A jestli jim tam někdo nehodil zápalnou láhev, tak tam ponižují studenty dodnes.
Konec pohádky.

Jaké jste si z toho vzali ponaučení? ;)
 


Komentáře

1 Alice Alice | 6. listopadu 2012 v 23:04 | Reagovat

Nepředstavitelně moc jsem ráda a děsně si vážím toho že mám místo které mám. Práci jsem našla prakticky na poslední chvíli, protože nebýt mojí výplaty, měli bysme problém zajistit i pohřeb pro dědečka. Sice teďka mám do výplaty pouhou padesátikorunu, ale hledím k lepším zítřkům.
Není to tak špatné, i když občas taky někde něco malého unikne pozornosti. Naštěstí malého.

Ty musíš mít božskou trpělivost. Tohle bych já opravdu nevydržela. Máš můj obdiv.

2 Johanka Johanka | E-mail | Web | 6. listopadu 2012 v 23:17 | Reagovat

Dobře jsi udělala.

3 Sandra Sandra | 7. listopadu 2012 v 9:06 | Reagovat

[1]: Jsem moc ráda, že máš práci. Jak jsi tam spokojená? :) Drobné chyby jsou v pořádku a normální zaměstnavatel a kolegové je neřeší, jen efektivně řeší, jak je opravit, jestli je to vůbec potřeba. Pitomý zaměstnavatel chce za pakatel neomylného robota...

Mrzí mě, že děda umřel :( Upřímnou soustrast, Alice.

[2]: Konec dobrý, všechno dobré :)

4 Kůzle Kůzle | 7. listopadu 2012 v 11:40 | Reagovat

Dvěma slovy: Naprosto šílené!
Člověk začíná mít pocit,že v dnešní době už nenarazí na slušné zaměstnání a normální zaměstnavatele..nicméně jsi to udělala opravdu dobře a dá se říci,že i s grácií

5 Vita Vita | Web | 7. listopadu 2012 v 12:41 | Reagovat

O______o No potěš Kriste... Ale čtení to tedy bylo jako obvykle zábavné, kdyby to tedy nebylo podle skutečné události.

6 Sandra Sandra | 7. listopadu 2012 v 13:09 | Reagovat

[4]: Najít si dobrou práci není takové sci-fi, jak se může zdát; právě mám v jednom takovém obědovou pauzu :)) O tom se rozepíšu zas jindy. Grácií si v tomhle případě nejsem úplně jistá, ale udělala jsem to nejlepší, na co jsem se v onen kritický okamžik zmohla. Ublížit jí na zdraví mi zakazovala legislativa a rozbrečet se mi zakazovala hrdost :))

[5]: Už je naštěstí po všem :) Jsem ráda, že to bylo zábavné; přišlo mi to celkem depresivní, až jsem se děsila, jak jsem to po sobě četla.

7 Vrána Vrána | Web | 8. listopadu 2012 v 20:56 | Reagovat

To je strašný, obdivuju tě, že jsi tam vydržela tak dlouho. Člověk může jen doufat, že s takovým přístupem dřív nebo později zkrachujou a už tam nebudou moct nikoho terorizovat. Ještě že jsi už asi našla fajn práci :-) A ty jejich děti opravdu lituju.

8 Sandra Sandra | 9. listopadu 2012 v 19:45 | Reagovat

[7]: Obdiv bych si zasloužila, kdybych jim bouchla dveřma hned dřív. Ale nevím, no, podle mě se krachovat nechystají :) Třeba je boží mlýny semelou jinak.
No a děti jsem řešila nejvíc. Já se nezlobila ani na tu nejstarší, co mi vzala peníze... Kdyby měla normální rodiče, je někde úplně jinde... :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama