Guláš hráběma nenabereš

26. listopadu 2012 v 16:05 | Sandie |  ♣ Co život přinesl
Zdravím všechny své milé, řádně zanedbávané čtenáře :)

Dneska jsem zas zažila něco, co mi řádně zpestřilo ráno...

Všechno začalo tak, že jsem se moc nevyspala. Sice jsem se ráno necítila nijak ospalá a fasádu jsem si též omítla celkem slušně, nicméně jsem příliš dlouho vychutnávala horké kafe přitulená k topení, myšlenkami někde u křenové pomazánky, kterou jsem si plánovala vzít k obědu do práce, a tak jsem se probrala až ve chvíli, kdy mi do odchodu zbývalo zhruba deset minut.

Deset minut je dlouhá doba, na oblečení stačí bohatě, řeknete si asi, zvlášť když si do práce neberu žádné složité módní kreace. Jenže vzhledem k tomu, že můj muž ještě spal a já si nepřipravila oblečení na poličku, jsem byla nucena štrachat se ve skříni potmě se světýlkem z mobilu jako nějaký vykrádač chat. Chvíli jsem uvažovala, že si to všechno zjednoduším a rozsvítím, protože mi v té úžasné záplavě hadrů tak nějak pořád unikal obyčejný černý rolák.

"Tak si rozsvíť, miláčku," povzbuzoval mě můj rozespalý nejdražší. Jenomže já nejsem sadista - ještě chvíli jsem sveřepě ryla ve skříni a nakonec mi pod ruku padlo něco, co materiálem, hmotností i objemem naprosto odpovídalo roláku!

Honem jsem se upalovala převléknout do vedlejšího pokoje, abych už muže nerušila. Natáhla jsem si v pološeru na sebe punčocháče a sukni, užuž jsem rozkládala černý svrček, když vtom na mě z domnělého roláku vykouklo několik přezek a stylizovaný kříž!! Já si z tý pitomý skříně vytáhla dárk a ívl přezkatý top od Spiral! V práci sice dresscode nemáme, ale já jsem ještě pořád ve zkušební době a především soudná, a tak jsem popadla první černou věc, kterou jsem měla na dosah ruky. Tentokrát jsem měla díky bohu více štěstí, a tak jsem si přes hlavu nenarvala tátovy trenky, ale halenku, kterou jsem nedávno dala sestře.

Proboha, vypadám příšerně. Vůbec se to k sobě nehodí! Vypadám jako idiot. Ne, já jsem idiot! Nechala jsem si v pokoji svetr!

Potichu jsem se vkradla zpátky do ložnice, chňapla po hadru na místě, kam jsem včera neomylně položila svetr.

Vzápětí jsem málem proklela medovinu, pod jejímž vlivem jsem nejspíš svetr hodila někam úplně jinam. To, co jsem považovala za svetr, totiž byla sepraná stará mikina, kterou jsem měla připravenou ke vhození do charitního kontejneru na oblečení.

Chvíli jsem váhala, co s tím. Bohužel jsem byla v presu a neměla jsem moc času nazbyt. Nechala jsem tedy mikinu mikinou, koneckonců nositelná ještě je a hlavně mě zahřeje, teď je nejdůležitější nahodit kabát a neodejít na zastávku v pantoflích. To by se mi totiž k looku, jehož jsem i nyní nepříliš hrdou nositelkou, pěkně šiklo.

Boty jsem nějakým zázrakem nezapomněla, ale s kabátem byl prostě problém. Jeden mi přišel moc dlouhý, druhý moc krátký a ten další moc tenký. Lepší chvíli mrznout, než dovršit outfit zkázy jedním z těch přehnaných kabátů, řekla jsem si, a už ve výtahu si oblékla ten tenčí.

Byla to nejhorší volba, jakou jsem mohla udělat. DOPRDELE!!
Ten kabát byl vepředu pocintaný gulášem, a nebylo to ledajaký guláš, ale guláš v barvě nezdravé stolice, a ten exkrementálně vzhlížející flek se mi skvěl na spodním lemu tak, jako bych s ním s prominutím vytřela prdel!
Ten zatracenej flek nešel vůbec nijak zakrýt a já to zjistila až na zastávce!

Zoufale jsme se snažila ošmudlat o sebe dvě strany prokleté skvrny, jenže tím jsem na sebe jen přitáhla pozornost několika lelkujících čekatelů na autobus. Takže jsem nasadila pocker face a zatarasila nelibý výhled kabelkou. Tímto způsobem jsem cestovala celých 45 minut, než jsem dosáhla cílové stanice.

V metru jsem držela kabelku tak, aby přímo zakrývala flek, ale nekonec jsem musela trochu změnit strategii, neb mě ještě čekal desetiminutový pochod ulicí přímo k budově firmy, kde jsem zaměstnaná. Rozhodně jsem kabelku zavěsila přes rameno a děkovala prozíravým výrobcům za přídatný pás. Už jsem párkrát viděla lidi, co neměli tašku přes rameno po boku ani vzadu, ani vepředu. Přišli mi zvláštní. Pravý význam jejich počínání jsem odhalila až dnes...

No, a teď mi milý kabát schne na křesle, mikinu jsem si rozepnula schovala se za monitor, takže tím moje módní faux pas snad už skončilo :) Skončilo stejně jako moje pauza, takže mi prosím odpusťte překlepy, nemám už čas je opravit. Jdu zase pracovat a vy mějte na paměti:

Nikdy nejzte guláš hráběma, jinak skončíte jako já!
 


Komentáře

1 Johanka Johanka | E-mail | Web | 26. listopadu 2012 v 16:46 | Reagovat

Ach ano, tyhle dny!!! :D
Ale štěstí že to dobře dopadlo. :)

2 Alice Alice | 26. listopadu 2012 v 22:11 | Reagovat

Taky jsem dnes měla podobný odchod do práce.
V noci jsem nemohla spát a pořádně jsem usnula až když jsem měla zachvíli vstávat. Když jsem potom vylezla, ať jsem se snažila jak chtěla nakonec mi taky zbylo těch prokletých 10 minut kdy jsem běhala a hledala ponožky, protože všude visely mokré, potom taktéž rolák v mé pidiskříni (vzpoměla jsem si na něho až potom co jsem odtamtud vydolovala ty ponožky a obula si je ve vedlejší místnosti) a nakonec klíče, kvůli kterým jsem prohrabala celou tašku a nakonec je našla jen v jiné kapse. Bez nich bych se do práce nedostala a vzhledem k tomu že kolega měl mít zpoždění, jak mi sdělila SMS půl hodiny před tím než jsem měla vstát, by to byl děsný průser. Na zastávku jsem už solidně sprintovala a ještě jsem stihla poškrabat za uchem naši kočku, která venku dávila chlupy a moc jí to chuděře nešlo, taky má své roky.
Nehledě na incident s pokaženým víkem popelnice, na které pravidelně zapomínám a který mě taky chvilku zdržel.

3 Sandra Sandra | 27. listopadu 2012 v 12:27 | Reagovat

[1]: To teda jo :) Ale jinak super den, můžu říct!

[2]: To zní fakt hrozně... Ale měly jsme obě štěstí! :) Styl "oblékám se potmě" je šílenej :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama