Hérečky Saša a Suši

28. srpna 2012 v 17:37 | Sandra |  ♣ Co život přinesl
Bohužel z celé té taškařice nemám nižádnou fotodokumentaci, ale jelikož Poklidný hřbitůvek navštěvují pouze samé inteligentní a sofistikované bytosti, zvládnou si vše domyslet jako v mnoha předchozích případech :)

Pro všechny případy ale vysvětlení pro jedince, jimž bylo naděleno méně:

Takže bejbiny, nemáme fotešky ani z after-party, kde sme mrtě zapařily s Gábinou jako vopravdický bárbínky hned po natáčení! Jako smolíček, voe. Vystřídaly sme několik podniků, ale pamatuju si z nich jenom KFC a pak sem se probrala až ve Fruitissimu, kde do mě Gábi lila další koktejl (asaí + ananas).

Dobře, konec fórků :))
O tom, jak jsem byla na natáčení, se dozvíte pod perexem!


K těm legračnějším věcem ve svém životě jsem většinou přišla náhodou. Jinak tomu nebylo ani v den, kdy jsem se po sto letech viděla s bývalou spolužačkou a mou spřízněnou duší a společnicí v asociální separaci mezi vyznavači nízkých zábav a pochybných kvalit - Gábinkou. Probíraly jsme všechno možné od mých nových bot až po současné kariérní úspěchy, až se má kamarádka zarazila a zeptala se: "A nechtěla bys se mnou jít v pátek na komparz? Shání ještě nějaký slečny, tak prý mám přivést kamarádku." Chvíli jsem, pravda, přemýšlela, jak mi to vyjde s prací. Ale jelikož ráda zažívám nepoznané (muahaha) a komparz vyzněl jako dost vypečená záležitost, neváhala jsem a souhlasila.

Ano, až později mě napadlo zeptat se na název filmu, kterému propůjčíme své půvabné ksichtíky. Nebudu vás dlouho napínat - byl to nově chystaný seriál Gympl, který má v televizích teprve běžet.

Úkol pro komparzisty zněl naprosto jasně: Oblékněte se jako hosté lepší restaurace, jelikož tam se bude natáčet obraz. I prohrabala jsem zoufale svůj šatník a trvalo vpravdě nemalou chvíli, než jsem z dosud neprobádaných tajných šachet skříně vyštrachala smetanové šaty antického střihu. Pádem do propadlišť šatní skříně se oděv značně pomuchlal, ale jelikož jsem od přírody lemra nesmírná, rozhodla jsem se nechat žehlení až na ráno. Vždyť jsme měly být na místě natáčení až v 11.20!

Ale protože takhle to v mém životě prostě funguje *pobavený povzdech*, v 9.40 mi přišla sms od vedoucí komparzu, ať se dostavíme o hodinu dříve. Nutno podotknout, že ve chvíli, kdy mi tato sms přišla, jsem měla v sobě dvě lžičky jogurtu, dva hlty čaje a na nerozloženém žehlícím prkně smutně plandaly nevyžehlené šaty. Obličej mi na ksicht taky nikdo nenamaluje, a jelikož na cestu na místo potřebuji dobrých 40 minut, začala situace vypadat bledě.

I vyskočila jsem z pohodlného místečka v kuchyni a upalovala žehlit šaty, Iron Man hadr. Poté jsem si na tváři stvořila něco koukatelného, naházela do kabelky zbylé šminky a doplňky a mé balrínky zvířily prach na cestě k zastávce. Cestou jsem se opásala širokým páskem a při pokusu nasadit si náušnice si v několika místech udělala tři nové dírky, než se mi podařilo najít tu původní. V autobuse jsem doladila detaily na líčení *ignorace četných čumilů* a jelo se.

Celkem mě překvapilo, že jsem přijela o pouhých deset minut později. Gábi právě taky dorazila, a tak jsme se společně vydaly přihlásit k paní vedoucí. Ta nás ještě poslala na kontrolu do maskérny, ale paní kostymérka nás hned poslala pryč, že na nás není co ladit, protože vypadáme prostě báječně. Takto polichoceny jsme se vydaly koupit si korejské křupky s příchutí mořské havěti, neboť natáčení ne a ne začít.

Nebudu příliš rozebírat čekaní. Přejděme rovnou k okamžiku, kdy nás asistent režije zavolal na plac - rozběhli jsme se (všichni komparzisté) do restaurace a tam husím pochodem prošli uličkou, kde jsme byly od sebe s Gábinkou násilně odděleny tímto panem asistentem, protože Gábi musela vyvážit poměr ženských komparzistek vzadu. Mým úkolem bylo sedět zády ke kameře v zadní části restaurace a v tu pravou chvíli se divit. Naproti mně seděl pán, který si se všemi povídal o tom, kde všude byl v komparzu; vedle u stolu zase paní s profesionální mimikou a pán, kterého rozčaroval jablečný džus místo bílého vína.

A tak jsme se tam v té restauraci se zatemněnými okny a bez klimatizace nejdřív jenom potili, a potom už koupali ve vlastním potu. Chcípala jsem, sípala jsem, několikrát jsem se divila a potom už nás konečně pustili ven, do ještě větší výhně ("To je výpek, co?!" - jak trefně poznamenala Gábi).

Potom následovala chvíle postupného grilování na slunci před restaurací. Režije točila další obraz a postupně se začalo uvažovat o tom, že pustí některou ze skupin domů. Komparzisté totiž byli rozděleni do několik skupin - první skupina byla od půl desáté, druhá skupina od půl jedenácté a tak dál. Bohužel na půl desátou musely přijít honem rychle skupina jedna i dvě, protože z první skupiny dorazil jenom nepatrný zlomek lidí. Přesto jsme se automaticky, byvše členy druhé skupiny, nestaly automaticky po příchodu o hodinu dříve členy té první. To se ovšem velmi nelíbilo jisté osobě druhu buranus vulgaris.

Tahle osoba byl jeden jediný rušivý element natáčení, a o to víc se snažil, abychom neutrpěly újmu v důsledku klidného průběhu.

Nejlépe ji, tu ženu zhruba třiceti let, popíšu takto: dlouhé neupravené vlnité vlasy, obří kruhy v uších, opálená pleť a místo slušivého společenského oblečení oranžové tričko od vietnamců, rifle s Redialovským opaskem a kecky. Pokud bych ji měla k něčemu přirovnat, byla by to opice (ačkoli si to to ubohé zvíře nezaslouží), už protože měla slečna - vzdor naprosto mizernému mluvenému projevu - sebevědomí parního válce a projevovala svou nelibost četnými grimasami.
Byla přesně ten typ burana, který nemá buď nemá žádnou vnitřní kontrolu nad svým tělem a proto se bez přestání pohupuje, jakože cool švihá boky ze strany na stranu, kříží ruce a přehnaně mele hubou. Fuj, to je tak vulgární! A u ženské - !

Abych se vrátila ke vzniknuvšímu problému - slečna sice přišla o hodinu dřív jako my, nicméně byla rovněž vedena jako skupina dvě. Jelikož režie domů a k vyplacení pustila pouze první skupinu, snažila se tato osoba svou agresí přinutit paní vedoucí komparzu, aby ji vyplatila spolu s první skupinou. Vedoucí ovšem nemohla a nepodvolila se křiku, a to byl pro výše uvedenou opičandu závažný problém. Pro nás s Gábi byl zas vážný problém její chování; pokřikovat na starší paní, která má své pokyny od vedoucích a je v tom naprosto nevinně, to se jednoduše nedělá. Ostatně - její čekání by se prodloužilo maximálně o patnáct minut, a kdo jde na komparz, musí počítat se "ztraceným" celým dnem.

"Nekřičte na paní Mílovou, ona za to přece nemůže," řekla Gábi. Opice zavřeštěla, švihla boky silou, která by normálnímu člověku urvala spodní polovinu těla, a vřískla: "A jako proč mi to jako řikáš, ne?! Já to asi vim! Já to vim!"
"Nech paní, Gábinko," pronesla jsem zvučně. "Když říká, že to ví, tak to asi ví."
Opice si mne změřila zlobným pohledem a obrátila se zády ke klubu slepic, který přišel s ní.
"Ty voe, to sou nějaký bárbíny!" sdělila kamarádkám a ty jí zakdákaly v odpověď. Ještě chvíli nás pomlouvaly, ale paní vedoucí nechaly napokoji. My s Gábi tou dobou nevázaně žertovaly ohledně oněch bárbín.

"To bude těma dvoumetrovýma nohama a mírama devadesát - čtyřicet - devadesát!"
"Nebo peroxidovejma vlasama!" *Gábi je přírodní zrzka a já mám vlasy obarvené na černo*

Vtom nás však zavolal asistent režije natáčet další obraz. Konečně jsme seděly u stolu spolu, ale hádejte, koho posadili vedle nás? Pokud vás napadla opice, máte bod! >:((

"Hele, ty, podej mi ten lístek," oslovila vzduch někde kolem mě. Chvíli jsem se na ni usmívala, ale s dementem je těžká domluva. Opakovala svou... hmm... žádost ani prosba to není, ale asi tušíte, co jsem měla namysli. Prostě to opakovala.
"Podívejte, netykejte mi. Vůbec se neznáme a nelíbí se mi to."
"Ale jako mě to nevadí!"
Ježíši neříkej, ty náno pitomá, problesklo mi hlavou, ale jakožto osoba potenciálně vulgarismůprostá jsem se nedala strhnout. Ne hned.
"Tak jak chceš," pokrčila jsem rameny a podala jí lístek.
"Ale mě to nevadí!"
"No tak se neozývej, když ti to nevadí."
"Jenže mně je to fakt jedno."
"Tak už prostě mlč!"
A to skutečně zabralo :D Jupí!

Poledne se přehouplo do odpoledne, natáčení skončilo a my se mohli sebrat a odejít domů. Já s Gábi jsme se rozhodly zkonzumovat nějaké rychlé uhlovodíky v KFC. I pochodovaly jsme tak podél zastávky Moráň na Karlově náměstí, kolem nás projel kropící vůz a my v tom horkém odpoledni zajásaly nas lehkou sprškou, která se snesla na naše půvabné zmalované ksichtíky. Užívaly jsme si ten okamžik o to více, když jsme pár metrů před námi uslyšely strašný ryk:

Kropící vůz začal kropit vší silou a nápor vody od hlavy k patě zlil jednu odpornou drzou opici v oranžovém tričku a keckách.
"To jsou ty boží mlýny," poznamenala Gábi, když jsme procházely kolem ní, promočené a šklebící se hněvem, který bere slova. Jen jsem kývla a pak jsme šly dál, vstříc krásnému slunečnému dni.
 


Komentáře

1 Kůzle Kůzle | 28. srpna 2012 v 18:31 | Reagovat

Tak takhle jsem se dlouho nepobavila :D Opravdu moc vtipný článek, lidé jako ta opička mi strašně pijou krev a děsí mě představa, že sdílíme společně stejný vzduch. Nicméně dostala, co si zasloužila,pipka jedna :)
Nikdy jsem na žádném komparzu nebyla,ale zní to opravdu zajímavě. Hezký článek, těším se na další tvé zážitky :)

2 Vita Vita | Web | 29. srpna 2012 v 7:52 | Reagovat

Sandie, naprosto nutně musíš přidávat tyhle články v dny, kdy mám zkoušky. XDDD Myslela jsem, že puknu smíchy, skoro bych tě podezírala, že je to vymyšlená historka. A ten Iron Man byla skvělá asociace! :)

3 Sandra Sandra | Web | 29. srpna 2012 v 12:07 | Reagovat

[1]: Děkuju, jsem moc ráda, že pobavil :) Taky mě to grandfinále nadchlo :D

[2]: Hahaha :D Občas si, pravda, říkám, kdo mi ty životní scénáře píše, protože já to rozhodně nejsem :D

4 Alice-chan Alice-chan | Web | 29. srpna 2012 v 23:21 | Reagovat

Hehe, tak tohle bylo vážně dobrý. A ten závěr se mi zvlášť líbí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama