Potížisti

4. května 2012 v 12:55 | Sandie |  ♣ Co život přinesl
Moji milí čtenáři,

už se mi po blogování hrozně moc stýskalo a věřím, že i vy oceníte znovuzprovoznění :)
Chci vám všem moc poděkovat za neustálou přízeň, i když vás po dobu delší než přípustnou vítal na Poklidném hřbitůvku Fallen Yard jenom můj rozmrzelý ksicht.



Původně jsem plánovala přijít s novým designem, články přednastavenými minimálně na týden dopředu, fanfárami, konfetami a tak všelijak podobně, ale znáte to - člověk míní, jeho tělo/ okolnosti/ každodenní porce lidské demence mění, takže vás dnes oblažím jenom úžasně záživnými historkami z návštěv koncertu Emilie Autumn v březnu, skupiny Root 23. dubna a koncertů JTR Sicker, Snovonne a Theatres des Vampires v rámci Gothic Rock Party z 28. dubna.

Jak začít? V rámci koncertů existuje vždy několik fází, které jsou každá po svém podstatná a každá po svém kritická. Shrnula bych to chronologicky zhruba takto:

1. Nalezení klubu
2. Čekání na koncert
3. Umístění před podiem
4. Nazvučení
5. Kripl vedle
6. Stádo

Čtení z koncertů pod perexem! :)



Nalezení klubu je většinou lidí vnímáno naprosto samozřejmě a tak se nelze divit, když vyjdete z tramvaje na zastávce, kterou jste se těsně před odchodem z domu obtěžovali najít na mapě, a začne vás pronásledovat dav, oblečený velmi podobně jako vy, s jasným úmyslem sledovat vás až do klubu.

Problém s rolí vůdce stáda nastává ve chvíli, kdy civíte na adresu na vstupence, přesně se shodující s vašimi souřadnicemi, klub přesto nikde a černooděný dav se pomalu ale jistě blíží..! Tehdy je potřeba zachovat si alespoň tolik duchapřítomnosti, abyste dokázali vytáhnout mobil a předstírat telefonát.

Poznámka: Volaným nesmí být vaše maminka, jinak to ztrácí efekt.



Čekání na koncert je vždy buď nepříčetně úmorné (zvlášť pokud přijdete ještě před otevřením dveří) nebo téměř nulové.

Perfektní kousek se nám povedl pouze v případě koncertu Root - hráli jako poslední, jelikož byli pozváni jako četní hosté k příležitosti soutěže začínajících kapel. Naštěstí se nám dostalo z první ruky přesného časového údaje a tak jsme si jen koupili pití a kapela přišla na scénu.

Na Theatres des Vampires jsme dorazily se sestrou asi půl hodiny předem (viz bod č.1) a tato rezerva pokryla nákup pití (VEDROOO!), tílka (která jsme okamžitě nahodily) a zabrání velmi dobrých míst.

To se ovšem nedá říct o koncertu Emilie Autumn. Ačkoli jsme dorazily o půl druhé hodiny předem, už se před kulturákem (ano, neklame vás zrak) hromadilo určité množství osob ve všech barvách duhy. Další odporně dlouhé čekání nastalo uvnitř, a několik z míry vyvádějících pokusných začátků vneslo do publika nejprve paniku a následně otrávenost.


Kritickým momentem, který může ale nemusí (záleží na tom, jestli je s vámi váš ramenatý muž nebo ne) ovlivnit váš celkový prožitek z koncertu, je chvíle, kdy se masa vlasů a těl vtlačí do útrob klubu a zaujme různorodé pozice. Mluvím o umístění před podiem.

V zásadě platí, že kdo pozdě chodí, ten hovno vidí, zvlášť pokud je provedení jeho tělesné konstrukce podobně minimalistické jako moje. Ne vždy ale musí být na škodu nestát přímo vepředu.

Tak třeba při příchodu na koncert Root jsme se s mužem nejprve vecpali dopředu, abychom již vzápětí svého rozhodnutí zalitovali - a to už velmi úzce souvisí s faktorem Kripla vedle a Stádem.
Celá akce, v rámci které Rooti vystoupili jako hosté, byla zadarmo. Toho zákonitě využila veškerá verbež, která se na Žižkově našla, a s nadšením investovala takto ušetřené peníze do nekvalitního alkoholu, točeného na baru, cigaret a omamných látek, které STÁLE JEŠTĚ NEJSOU LEGÁLNÍ, i když si to spousta frajerů myslí a pak se hrózně diví, když na ně zavoláme policii, hergot!

V klubu tedy panovala atmosféra hutná jako želé. Hnusné, smradlavé, semipermanentní a toxické želé. Před podiem se vytvořil kotel, který sestával nejprve z pár osob (Stádo), vytrvale si rozmixovávajících mozek v lebce, a zfetlých jedinců, kteří měli dost energie pouze na tupé vrážení do ostatních.

Nejdřív jsem chtěla spustit vyděšeně pohoršený monolog na téma "proboha, tohle už horší být nemůže", ale potom jsem nepatrně pootočila hlavu napravo a všimla si jakéhosi blonďatého houmlesa (Kripl vedle), který s dobráckostí postiženého strýce z Vidlákova vyfukoval marihuanový kouř přímo do ventilátoru. Yay. Vzhledem k jeho úsměvu jsem usoudila, že se jen chtěl o své štěstí podělit když ne s celým světem, tak přinejmenším celým klubem. Teprve TEHDY už to nemohlo být horší...

Na koncertě Emilie Autumn se nijak divoce nepařilo, což bylo na jednu stranu plus. Vzhledem k tomu, že jsme se se sestrou dostaly do druhé řady, takže jsme měly celkem fajn průzor na podium, jsem doufala, že si koncert naplno užijeme. Ale to bychom nesměly mít vedle sebe Kripla vedle! Cha - ! Kdyby jen jednoho! My před dalším dokonce stály!

Kripl před námi se projevil na začátku jako absolutní buran. Nejenže byl v oblasti sedacích partií prostorově rozměrný asi jako pivovarský valach, ale ještě ke všemu postrádal základy slušného mezilidského chování. Byl asi o hlavu vyšší než my dvě a jak se ukázalo, jedinou jeho snahou během koncertu bylo nastavit se do takové pozice, která by nám co nejefektivněji zatarasila výhled. Pokud jsme něco náhodou zahlédly, odstrčil nás svou mohutnou řití jako lidský pinball. Samozřejmě jsme jej slušně požádaly, zda by mohl trochu změnit pozici, ale dostalo se nám jen: "TSCH!!"

Krip vedle, který byl skutečně vedle, je typickým představitelem svého druhu. V 99% případů je vyčouhlý a hubený jako pohrabáč, jeho tělo je samý loket a hrana a v případě, že ho požádáte o změnu stávajícího stavu, se zatváří jako právě oklepaný čurák a udělá: "TSCH!!"
Tento konkrétní mi navíc začal sem tam strkat ruku s mobilem před obličej, ale místo toho aby mi dal přečíst nějaké vtipné smsky nebo tak něco, si periodicky pokoušel natočit kusy různých písniček. Kameraman-amatér? Wtf? K čemu mu bude patnáct vteřin nekvalitního záznamu, když budou kompletní na YouTube?

Patnáct vteřin, protože to bylo maximum, po které jsem byla ochotná strpět cizí hnátu před obličejem. Patnáct vteřin. Patnáct!

Na Theatres des Vampires naštěstí došlo jen k jedné konfrontaci s výše uvedeným kriplem věšákovitého typu; druhá problematická osoba je zařazena ve stejné kategorii, ale přísluší jí jiný typ.

Stály jsme se sestrou opět v krásné druhé řadě (první vždy spolehlivě zaberou fotografové) a měly příjemně dost místa. To ale začínaly hrát předkapely.
Když vystoupili TdV, natlačilo se před podium tolik lidí, až je s podivem, že neruply stěny.

Kripl vedle mě nejprve velmi oběžoval svými vlasy, jimiž mne vytrvale švihal do pravého oka. Chvíli to sice šlo, ale potom jsem ho požádala o trochu ohledu. Obdržela jsem standartní "TSCH!!" a raději se pokusila přesunout o kus vedle. Pořád jsem byla uprostřed, což bylo bezvadné, nicméně mne náhle někdo chytil za ramena, přemístil o člověka doleva, rozzářil se usměvem, s nevinností a štěstím vlastními batolecímu věku, a začal pařit jako totální antikrist. Tohoto kripla vedle registruji jako typ beranidlo. Je typický tím, že neříká TSCH!!.

Nějakým starším pánům vlevo se nás se sestrou (která byla takto posouvána spolu se mnou)zželelo a udělali nám místo v bezpečném zátiší, odkud jsem si dvakrát sáhla na Sonyu, nechala se omatlat umělou krví a mohla dovádět bez nebezpečí vytlačení z tak výhodné pozice :)

Takže tolik k mým povyražením. Máte taky nějaké podobně příjemné zážitky nebo osvědčené zákonitosti? :)
 


Komentáře

1 Betty Betty | 4. května 2012 v 20:56 | Reagovat

No konečně jsi se zase ukázala!^^ Už mi ty tvé články opravdu chyběly! :)
A klasicky jsem se u tvého vyprávění hodně pobavila! :)
Ano kriplové jsou všude, ať už vepředu nebo vzadu, pořád to jsou bezohlední dementi! Na to by se mělo vypsat povolení střílet! Stejně tak jako na levné holčiny! :D :D
Každopádně jsem ráda že jsi to vše přežila a užila si ty TdV!^^

2 Víta Víta | E-mail | Web | 5. května 2012 v 23:53 | Reagovat

Sandie, připadám si strašně sprostě, ale tvoje utrpení je neksutečně zábavné XD. Kéž bys psala tyhle články celé zkouškové, to bych vážně neměla šanci propadnout depce. Já takhle vtipné zážitky nemám, nejspíš proto, že skoro nikam nechodím, ale zato mám v paměti jednoho černočerného pána ve věku mého táty, co mě jakožto sotva patnáctileté vytrvale oblizoval ruku (evidentně nevěděl, že polibek se má jen předstírat) a snažil se mě přesvědčit, ať si k němu a jeho kamarádům přisednu XD.

3 Sandie Sandie | Web | 6. května 2012 v 6:40 | Reagovat

[1]: To jsem ráda :DD Však se mi po blogování stýskalo. Nejdřív jsem si říkala, že sepíšu klasicky reporty na každou akci zvlášť, ale tahle se forma mi nakonec přišla vstřebatelnější :D
P.S.: Promiň za neodepisování, napravím to co nejdřív. :)

[2]: XDD Ne, že bych doufala, že se mi zas něco stane, ale... já tyhle bizarní věci asi přitahuju :D
To víš, když už si pořád na něco stěžuju, ať z toho něco má i mé nebohé okolí.
Eww... teda oblizování rukou zní pěkně blivózně :X Dotěrní zoufalci jsou taky kapitola sama pro sebe...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama